RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Člověk
Povolání: Kněz
Stav: Žije, významný církevní filozof
Kampaň: Poinar
Hráč: Naoki
Systém: Dračí doupě Plus

Schlank

Kroky se ozývají chodbou.

Kroky sebevědomého a pyšného člověka, který dává všem okolo vědět kdo tady rozkazuje.

Kroky před kterými sluhové ustupují stranou, tak aby nepřekáželi pánu, neboť by si mohli vysloužit jeho nemilost.

Není zajímavé, že některým lidem je zbytek světa ukradený dokud se jim nepostaví do cesty? A přitom vůbec netuší kdo všechno může cítit z takové lhostejnosti bolest. Vždyť každý přeci chce být uznávaným. Není tedy takové chování hrozné? Nejhroznějším na tom je, že to byly kdysi dávno moje kroky, které takovou bolest způsobovali a jen při pomyšlení na následky, které mohlo moje arogantní chování mít, stahuje se mé srdce žalem a bolestí.

Tehdy jsem měl všechno. Narodil jsem se jako korunní princ královské rodiny z Lombardie. Můj otec vládl celé zemi železnou pěstí, zatímco moje matka se snažila jeho tvrdé počínání zmírnit. Chovala se ke všem lidem mile, jako kdyby nebyla jen moji matkou, ale matkou celé zemi. Tehdy jsem nechápal proč to dělá."Nač se starat o poddané a služebníky? Jsou vzduch, zvířata. Jsou horší než my."
Avšak mé matce se pokaždé objevily v očích slzy, když mě slyšela takhle mluvit."V čem se skutečně lišíme?" Říkala, "jsou to lidé jako my. Mají dvě oči, dvě uši, jeden nos a jedny ústa stejně jako my, a každý z nich chce být šťasten stejně jako my, tak v čem je rozdíl?"
"No, až na to, že jim sem tam nějaké to oko nebo ucho chybí, tak nemají královskou krev." Odpovídal jsem s úsměvem, který by v každém člověku vyvolávalo nutkání mě praštit, a odkráčel jsem pryč.

Dneska už tomu nemohu uvěřit, že jsem taková slova skutečně říkal. A vy, kteří mě znáte, se už nejspíš dávno divíte. Faktem je, že jsem se tehdy zajímal jenom o studia a boj. Byl jsem elitou a jako elita jsem měl zůstat a dokazovat to v pokud možno co nejvíce oborech. Měl jsem být žijící předlohou toho, že ideální lidé existují. A docela se mi to dařilo.

Od úctyhodných výsledku v duelech, přes dobré znalostí teologie, cizích jazyků a jiné, až po tanec a herectví, ve všem jsem se snažil vynikat. Jinak jsem si užíval života, bez toho, abych si nad něčím lámal hlavu. Až do toho tragického dne.

Bylo krásné sluneční dopoledne. Zdály přicházející zvuk vln bylo pro mě rajskou hudbou. Vůně soli a pohled na moře mámily moji mysl a lákaly mě ven. Zrovna jsem odcházel, když jsem si u vchodu všiml své matky jak promlouvá k davu. Přiblížil jsem se akorát na doslech a zaposlouchal jsem se. Zjistil jsem, že poddaní byli něčím rozhořčeni a žádali, aby si mohli promluvit s králem. V tu chvíli jsem si vzpomněl na něco ohledně zvýšení daní, či nějaké podobné prkotiny, která nejspíš byla důvodem takového ruchu.

Moje matka se je snažila uklidnit, vysvětlovala jim důvody takové změny a že to bylo jenom pro dobro království. Poddaní však o tom nechtěli nic slyšet a hněvivě se tlačili dál. To se stalo pro moji matku osudným. Viděl jsem vše jakoby zpomalenou rychlostí, jak se jeden vesničan dostal přes stráže, jak praštil vidlemi moji matku, jak začala padat na zem v bezvědomí... s pohledem s pohledem plným nepochopení v očích... pohled plný zmatku. Stál jsem jako solný sloup. Nemohl jsem uvěřit tomu co jsem viděl. To jak stráže odtáhly pryč násilníka a jak došly pro pomoc, jsem vnímal jen napůl. Já měl oči jen pro matčin pohled, který byl silnější než tisíc jejích nevyřčených otázek. Ten pohled mě potom pronásledoval všude. Neustále jsem ho viděl – ať jsem jedl, četl nebo spal. Vůbec nic mi nelezlo do hlavy.

"Proč zabili moji matku? Proč zrovna jí, když ona jim nejvíc pomáhala? Proč ne třeba stráže, nebo nějakého úředníka či mého otce? PROČ JÍ!? Proč Bůh nezasáhl? Vždyť se přece starala i o jeho ovečky. Copak mu na ní nezáleželo? Možná... možná žádný bůh neexistuje. Možná jsme si ho jenom vymysleli. Možná si ho kněží vymysleli,aby měli jak od ostatních získávat peníze." A takhle moje úvahy pokračovaly dál. Faktem je, že jsem smutkem už nemohl vydržet na královském dvoře. V každém jedinci jsem viděl viníka matčiny smrti. Nebýt mé sestry tak bych se už dávno zbláznil.

Nemohl jsem to už déle vydržet. Lidská společnost byla pro mě čím dál tím víc nepříjemná, bolestivá. Tak jsem si jednoho dne prostě sbalil pár věcí, sebral jsem koženou zbroj, meč, luk a toulec s šípy a vyrazil. Toulal jsem se krajinou. Žil jsem z toho co mi les nebo soucitní lidé dali, využíval jsem přitom svých hereckých schopností, aby mě lidé nepoznali. Svou minulost jsem chtěl nechat za sebou a prozkoumat celý, pro mě nový svět.

Tak jsem postupně začal chápat význam matčiných slov. Lidé i příroda byli pro mě velkou výzvou, kterou jsem chtěl překonat. Tak začala má duševní pouť. Avšak svůj nový život jsem nechtěl začínat u nás na Lombardii, ale někde jinde. Proto jsem se vydal k vám, do jediného panství jehož jsem znal řeč. Nevydal jsem se však přímou cestou, ale chodíval jsem stezkami, kterými lidská noha dlouho neputovala. Kolikrát jsem se dostal i do neprozkoumaných lesů . Chtěl jsem se sblížit s přírodou i s lidmi jí blízkými. Učil jsem se od ní. Vnímal jsem její řád a krásu. Vnímal jsem i lidi, jejich touhy a sny. Vnímal jsem každý úsměv i slzu smutku, každý ustaraný pohled i hněvivý výbuch. Vše jsem vnímal.

Moje cesta trvala šest let, ale moje pouť ještě neskončila. V hloubi duše cítím, že mě zde něco velkého čeká, ale nechci se do ničeho vrhnout dokud nebudu připravený. Než začnu kázat to, co jsem se naučil musím se nejdřív tím stát, vždyť pokrytci jsou nejméně oblíbení lidé a já nechci být jedním z nich. Budu se co nejvíce snažit o sebe-zdokonalování a poté uvidím co pro mě osud připraví. Možná má pro mě i něco co se týče téhle skupiny lidí, kteří mě jedenou zachránili od vesnických posměváčků. Říkají si "Vyhnanci" nebo tak nějak...

Zpět