RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Člověk
Povolání: Zloděj
Stav: Mrtev, zabit upírem
Kampaň: Poinar
Hráč: Kafe
Systém: Dračí doupě Plus

Samuel Uwrier

Jmenuji se Samuel Uwrier. Narodil jsem se 8.11.1571 na území Gurbundského panství. V 7 letech jsem byl zapsán do měšťanské školy. Po vystudování základního vzdělání, mě nečekalo nic jiného, než-li…? Další studia. Při dovršení 15 roku života jsem se dostal na Gurbundskou Obchodní akademii. Toto pětileté studium uteklo jako voda mezi prsty.

Můj otec Vilfred Uwrier vlastnil obchod s kušemi. Byly natolik kvalitní, že je od něj nakupoval ve velkém samotný Kníže Gurbundský. Tato nabídka byla velice lákavá a neodolatelná, jak by nebyla, když se otci zvedl čistý zisk dvoj až trojnásobně. Jistě, že ji přijal i za toho rizika, že ostatním prodejcům přebere odběratele a oni zkrachují. Díky knížecím nákupům se jméno rozlehlo po celém panství během několika týdnů a s každým dalším týdnem přicházelo více a více lidí. Ano, opravdu, jeho kvalitní zbraně šly nesmírně rychle na odbyt. Táta byl ostatními obchodníky se střelnými zbraněmi nenáviděn a proklínán.

Po několika měsících přicházely výhružné dopisy, aby zavřel krám apod. Ne, na to byl asi moc hrdý. Ve svém kšeftu pokračoval dál a dál. Když nezabraly dopisy, objevily se první útoky na jeho osobu. On vždy byl pořádná nátura a něco podobného ho nemohlo odradit. Stále se přiostřovalo víc a víc, tak se jednoho dne sebral a šel si stěžovat na nejvyšší místa. Jelikož byl u Knížete oblíben, byl puštěn až k němu. Otcovy prosby byly vyslyšeny, to ano, ale nikdo s tím nebyl schopen nic udělat. Nebylo dostatečných důkazů na to, aby se dalo řádně zakročit.

Kníže se občas nedokázal ovládat. Jeho hysterie a psychická zmatenost se stále stupňovala.

Když nezakročil ani nejmocnější muž kraje, rozhodl se vzít otěže do vlastních rukou Vilfred. Vlastní plán začínal naplňovat v červnu 1591, když jsem stál před závěrečnými zkouškami na akademii.

Najmul osm profesionálů, kteří měli odvést špinavou práci za něj. Zaplatil jim nehoráznou sumu peněz, čistě ve zlatě. Suma se vyšplhala na 2000 zlatých dukátů. Náplní bylo nenápadně odstranit čtyři obchodníky, bývalé konkurenty. Důvodem bylo podezření z útoků na otce a později i na matku. Platby se zúčastnili všichni najmutí lapkové. Jako zálohu obdrželi 1000 dukátů. Během následujícího týdne přišla zpráva, že dva jsou již mimo hru.

Zhruba polovině června k nám domů přišli Gurbundští vojáci. Při vpádu stráží do domu se stala malá, nečekaná, nehoda. Mamka zrovna vycházela z kuchyně, když se najednou rozlétly dveře: „PRÁSK“, ze dveří zbyla „hromádka třísek“. V té rychlosti se nikdo nestačil včas zorientovat. Otec přibíhá do chodby a vidí jen velkou kaluži krve a padající ženu k zemi. Napíchla se strážnému na halapartnu. Nikdo z nich nezůstal stát udiveně, jako by to byla běžná rutina. Oznámili otci, ať s nimi jde bez násilí a dobrovolně, už krve bylo dost. Táta to psychicky neunesl. Chvilku se na ně díval a pak se hlasitě začal smát, zešílel. Poté vytáhl svojí dýku a důkladně si ji prohnal hrdlem.

Vojáci se vrátili zpět a jejich velitel šel podat hlášení, jak celá akce dopadla. Kníže si jej vyslechl a bral vše za vyřízené. Pozůstalým obchodníků konkurentů nechal poslat zprávu a mě též obeznámil se situací u nás doma. Strašně mě to zaskočilo, nevěřil jsem, že by někdy něco takového nastalo. Za dva dny jsem měl zkoušky, domů jsem se rozjel až pak.

Pozůstalí obchodníků tento verdikt nepřijali. Bylo jim málo to, co se v našem domě přihodilo. Chtěli někoho, kdo by za to pykal. Sebevražda nebyla pro ně trestem, ale vysvobozením. Proto byla sestavena soudní rada.

Po úspěšném složení zkoušek jsem se vrátil domů. Před domem jsem viděl stát stráže. „Aha, ti nám zajisté hlídají dům před zloději, pomyslel jsem si a pokračoval dál. Jen, co jsem se k nim přiblížil, přišli ke mně, dali pouta a odvedli. Jeden den jsem strávil v šatlavě, aniž bych tušil z jakého důvodu.

Druhého dne, v 10 hodin dopoledne, bylo vše nachystáno k soudnímu procesu. Do teď mi stále nikdo neprozradil, zač jsem byl zatčen. Přivedli mě do velké síně, tam již sedělo několik desítek lidí a za velkým stolem na mě shlíželi tři soudci.

Zeptali se mě, zda-li znám důvod mého zatčení, proč jsem zde a co se vlastně přihodilo? Má odpověď byla jednoduchá a stručná. „Ne.“ Jistě, jak jsem mohl něco tušit, když jsem byl nějaký čas mimo domov.

Nejprve mi vysvětlili, co se přihodilo. Zasvětili mě do celého příběhu s mým otcem. „Ale to jsou jen řeči, které si může vymyslet každé dítě.“ Pravil jeden ze soudců. „Jenomže, vyskytli se svědkové, kteří vše z povzdálí viděli. Svědci? To není možné. Na naší rodinu nebyl spatřen nikdo a náhle se tam někdo jen tak udělal výlet? Ti svědkové je pětičlenná skupina lidí. Trošku se, ale přepočítali. Netušili, že si je proklepneme až tolik do detailů. Celkem jich nebylo pět, nýbrž osm. Zbylé tři osoby vytvářeli alibi. Naštěstí, zrovna na tuhle bandu je vypsaná odměna a Hledači si na ně dlouho brousili zuby. Nyní se celá grupa bude houpat na šibenici. Pokud by splnili, co měli, bývali by žili, ale chamtivost a touha po penězích je přemohla. Nyní jsou ve vězení, kde je hlídá Gurbundská stráž.

„A teď to přijde, pověsí i mě.“ Soudní rada byla dosti benevolentní. Nařídili okamžitou konfiskaci majetku, mě poslali do jednoho vězení na šest let. Někoho obvinit museli. Byl to pro mě veliký šok, ale umím jen obchodovat a to mi v tomto případě moc nepomůže.

Gurbundské vězení byla ohromná budova. Co jsem se od místních dozvěděl, že též slouží jako nápravné zařízení pro některé jedince. Když jsem první den viděl, jak tam s ostatními zacházejí, tak i když nejsem silný věřící, začal jsem se každý večer k bohu modlit. Po uplynulých několika týdnech jsem si všiml, že se mnou jednají poněkud jinak, než-li s jinými mukly. Že by protekce od někoho z vedení věznice za vzorné chování anebo ještě někdo vlivnější či sám bůh? Snad dotyčné osobě budu moci jednou poděkovat.

První rok jsem byl odříznut od okolního (vězeňského) světa. Sledoval jsem způsoby chování, vyjadřování, jak vězňů, tak i hlídačů. Našel jsem si tam i pár kamarádů. Jeden z nich se jmenuje Forest. Prý byl též neprávem obviněn a zavřen,sám ani neví na jak dlouho to bude. Údajně má cenné a velice zajímavé informace na spousty vlivných a vysoce postavených osob, ale jména mi neprozradil. Je zde již pátým rokem a rád by se ještě někdy prošel lesem, zajezdil na koni atd.

Druhým velkým přítelem byl zámečník Horymír. Jakmile se někam hnul, vždy měl za zády hlídku tří stráží. No jak pak by ne, když je to opravdový koumák na otevírání zámků. Na druhou stranu mu respektovali určité soukromí.

Třetím a posledním opravdovým parťákem byl Mateas. Na první pohled by každý řekl, že mu šplouchá na maják, ale uměl z člověka dostat nevídané. Poznal z každého cokoli, jestli mu lže či mluví pravdu. Nikdy se nezmínil o důvodu, proč tu je držen. Když jsem se jej zeptal, tak o tom nechtěl mluvit a řeč zavedl jinam.

Měli jsme k dispozici knihovnu, poměrně rozsáhlou, studovny a cvičiště – ne bojová, nýbrž ta, která měla danému klientovi pomoci ve svém budoucím životním anebo jen obecném rozvoji.

Zbylé roky utekly rychleji, než samotný první rok. Když jsem si po těch letech šel vyzvednout své osobní věci, tak za mnou přišel Mateas. Přiznal mi, že zde není jako vězeň, ale jako zaměstnanec. Jak mi to mohlo uniknout, když se mnou trávil tolik času. Ale je fakt, že díky němu jsem se naučil spousty nových věcí a hlavně jsem tu ve zdraví přežil. „Řezníkům“ jsem se hodně vyhýbal a držel se stále na pozoru každou vteřinku.

JSEM RÁD, ŽE TO MÁM ZA SEBOU A MOHU ZAČÍT OD ZNOVA. JSEM ZAVÁZÁN TĚM, KTEŘÍ MI POMOHLI POSLEDNÍCH ŠEST LET PŘEŽÍT. TO, CO SE STALO S RODIČI, UŽ POMALU MAŽU Z PAMĚTI A CHCI SE ZAMĚŘIT NA BUDOUCNOST A NECHCI SE OHLÍŽET ZPĚT.

Zpět