RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Člověk
Povolání: Bojovník
Stav: Mrtev, padl v souboji s pekelným psem
Kampaň: Poinar
Hráč: Kin
Systém: Dračí doupě Plus

Murai

Oheň, hluk, nepořádek, zmatek, lidi tam i tady … všude. Co se to děje?
Já chci maminku!
Nechápu to, co se to tu děje? Proč sou tu všude ti lidi? Proč zapalují baráky? Proč mamka leží a neodpovídá? Proč? PROČ!?
Mami!!
Co? Co mi chce ten pán? Proč má ten meč v ruce? Co to dělá mamce?
MAMÍÍÍÍÍÍ!!

Prašný plácek s několika rozestavěnými stany a skupinou lidí jdoucími si za svými vlastními úkoly, myšlenkami a touhami. Uprostřed cvičil s mečem malý chlapec. Byl hubený, černé rozcuchané vlasy, jen kalhoty na sobě. Vedle něj stál statný muž, muž na kterého by se hodilo označení obr. Ukazoval chlapci jak seknout, postoje, nutil ho cvičit do úmoru.
Toho malého chlapce který měl jen meč.
Toho chlapce kterému před rokem zemřela rodina rukou tohoto muže - obra.

Chladné a mrazivé ráno, stejně tak jako nálada mužů co si na zabláceným plácku balily své stany a vypadalo že se někam chystají. Mezi nimi i malý chlapec si balí tu svojí malou část vybavení, co mu patří. Balí ve spěchu, mají práci. Práci před kterou by se nejednomu poctivému člověku udělalo zle. Slouží pánům, ale zároveň nikomu, jen lesk zlata je jejich jediný pán.
Gerrenovy drancíři se vydávají na cestu.

Během cesty vysvitlo slunce a jak stoupá stále výš tak stejně tak se zvedá nálada drancířům. Ke konci dne si zaslouží svůj těžce vydělávaný peníz. Ke konci dne se dostanou k cíly své cesty.
Malý chlapec jde uprostřed a několik mužů mu něco vypráví. Chlapec naslouchá z rozšířenými očima.Všichni se nenuceně baví jako by nevěděli co je čeká na konci cesty, nebo to ví ale už je jim to jedno, za ta léta si na to třeba zvykli, nebo mají úplně jiný způsob myšlení a už jim nepřijde divné to co dělají. Dělají prostě práci kterou se jiným dělat nechce.
A vesnice se zatím ukládá v klidu k spánku a stejně tak projíždějící šlechtic se svou jednotkou který se zde zastavil na noc.
Drancíři postupují neúnavně dál.

Markýze Dolaina probudil nějaký hluk venku. Je tam nějaký zmatek, okny k němu proniká oheň, oheň který má barvu a zápach smrti. Z venku se ozývají výkřiky zděšení, zoufalství, ale taky vzrušení a nekontrolovaného veselí. Markýz se rychle sbírá z postele a natahuje se po svém meči. Někdo vyrazí dveře a dovnitř vchází velká postava. Doslova obří.
Bohužel pane Dolaine tady vaše cesta k císařskému vojsku končí.
Obr máchl mečem a rozrazil vyjevenému a vyděšenému markýzi hlavu. Jeho mrtvé tělo se svalilo na postel která se brzo začala zbarvovat krví. Modrou krví. A markýzovi muži zatím venku končily podobným osudem jako jejich pán. Tento obraz zkázy dokonávali drancíři každý jinak - jeden obšťastňuje jednu z děveček, další rabuje, jeden zas pokračuje v díle s pochodní v ruce a kochá se plameny které vyskakují z slaměných střech. A uprostřed stojí chlapec který velkým máchnutím rozpáral jedné ženě břicho a její střeva se vysypala na zabalený zámotek který pevně svírala v rukou.
Vypadl mu meč z rukou.
Té noci ztratil další chlapec svou matku.

Chlapec rostl, drancíři nabývali na známosti. Obr už začínal šedivět.
Chlapec viděl už tolikrát smrt na vlastní oči až mu zevšedněla.
Chlapec už okusil dívčí klín.
Chlapec už třímal svou čepel pěvně v rukou.
Chlapec se už nesnášel, nesnášel drancíře, ale zároveň je miloval a potřeboval.
Nevěděl co by si bez nich počal, jediná věc co uměl bylo zabíjet. A toho se mu mezi drancíři dostávalo nadbytek. Ale mezi drancíři si získal reputaci jako milostivý a férový. Nikdy od svého prvního zabití nenapadl neozbrojeného člověka.
Ale také mu říkaly nemilosrdný, nikdo kdo třímal zbraň a postavil se chlapci nepřežil. Nikoho nenechal žít, sám čeká na to kdy ho někdo silnější zabije.
Chlapec který nikdy nebyl a nebude chlapcem.

Gerrenovy drancíři za ta léta získaly obrovskou pověst. Každý se jich bál, všichni páni je chtěli mít na své straně. Ale nikdo s nimi nechtěl být spojován.
Chtěli je, ale báli se jich.
Byli všude, všude je znali. Od elfího Natallu přes Ďáblovu stopu až po Ardal.
Jejich síla byla srovnatelná s malou armádou. Přes padesát nejlepších bojovníků co kdy chodilo po Poinaru takhle pohromadě. Jejich zkušenosti s bojem byli ohromné. Morálka výborná a sama jejich pověst srážela nepřátele na kolena. A ten obr co je vedl...
Ale to se jednou změnilo. Zabily někoho, koho neměli. Páni se jich začínali bát a rozhodli se, že bude lepší se jich zbavit. Vypsali na jejich hlavy odměnu a dohodli se že je už nikdo nezaměstná. Na každého muže byla taková odměna jako na malou jednotku.
Až takový byl jejich strach.

Drancíři se dlouho drželi, cestovali ve skrytu, loupily a drancovali. Teď už bez záštity šlechty. Ale odměna byla příliš velká a synů kterým zemřeli rodiny bylo příliš mnoho.
Jednou to přijít muselo.
V údolí v horách se rozprostíral malý stanový tábor.
Muži v něm byli nervózní, poslední dobou dostávali zabrat, ale nikdy nepovolily ani se nevzdali. Mnoho bláznů padlo když se je snažilo dostat.
Muži nad údolím byli taktéž nervózní, věděli co je čeká. Chvíli otáleli než se jejich vůdce zvedl. Mladý šlechtic který se chtěl proslavit na válečném poli.
A zavelel k útoku.
Muži se rozběhli a s hlasitým řevem aby si dodali odvahy sbíhali do údolí. Nikdo tam nezůstal, jen osm mrtvol. Jedna z nich byl zvěd.
Zvěd který zemřel jako správný Gerrenův drancíř.

Muži dole se chopily zbraní a připravily se k boji, tohle nepřežijí. Nepřátelé sice nebyli tak zkušení jako oni, ale početní převaha byla příliš velká.
Příliš.
Chlapci! Do teď jsme spolu bojovali dlouho a statečně! Nezemřeme v tomhle zasraným údolí! Ale probijeme se skrz ně ven a Drancíři se jednoho dne zas sejdou! Jděte, a ukažte těm debilům rozdíl mezi náma a jima!
Ozval se mohutný hlas nad stany. Hlas Obra.
Aye!!
Ozvalo se z padesáti hrdel najednou. A nato spustili svou píseň, píseň Gerrenových drancířů.
Bitva to byla hrozná, krvavá, tak jak to drancíři měli rádi. Ale mnoho jich tam padlo, příliš mnoho na to aby mohli fungovat dál. Rozešli se.
Ale jednou budou zas Drancíři chodit pod společnou zástavou s písní na rtech.
Vojáci mladého šlechtice zvítězili, rozehnali Drancíře! Čeká je sláva! Mladému šlechtici se dostalo čeho si snil. Jeho jméno bude jméno toho kdo zničil Drancíře.
Jen škoda že si tu slávu neužije.
Ležel na bojišti v krvi přátel i nepřátel.
A chlapec byl na cestě pryč.
Na cestě na které čeká smrt.

Zpět