RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Elfka
Povolání: Hraničářka
Stav: Živá, právě probíhající kampaň
Kampaň: Forgotten Realms
Hráč: Miška
Systém: DnD 4e

Mialee Eruvie

Hostinec byl už poloprázdný, v krbu dohoříval oheň. Bard už odešel, prý nemá zapotřebí sedět v puchu zkaženého piva a zvratků. Skupina několika mužů, zřejmě strážců hranic, se zvedla a vykročila, aby opustili hostinec. Jeden z nich se ještě otočil a podíval se ke krbu, kde seděla vysoká štíhlá elfka se smutnou tváří a prázdnýma očima hleděla do praskajícího ohně. Vlasy měla rozhárané a neupravené, tuniku potřísněnou zaschlou krví a plakala.

„Hej, Drone, jdeš?“ zahulákal jeden z jeho kumpánů a mávl na něj. Muž se obrátil a vyšel ze dveří. Kdo ví, kdo ví co se jí přihodilo...

Za okny se rozlila noc a hvězdy a zvenčí se ozýval jen zpěv opilců a vytí vlků. Elfka se znovu napila piva, které stálo před ní.

„Hleďme, elfinka,“ ozval se hluboký hlas.
Elfka se otočila a spatřila mohutného trpaslíka, který se přikolébal. Šel zjevně zvenčí, plášť měl mokrý a na volnou lavici pokládal značně omšelé kladivo. V zarostlé tváři mu svitl úsměv. „Jsem Garodeth Buratit z Luskanu, mohu si k tobě přisednout? Nikde už nikdo není a nerad se sám napájím pivem,“ řekl a s elegancí u trpaslíků obvykle nevídanou se slabě poklonil.
„Ale jistě,“ kývla a otřela si tvář. „Hospodáři, ještě jedno pivo,“ kývla na muže za výčepem.
Trpaslík uznale kývl hlavou a sedl si naproti elfce. „Jaké je tvé jméno, paní?“
„Mialee Eruvie,“ řekla tiše. „A nejsem paní.“
„Mialee, hm, hezké jméno,“ pokýval hlavou trpaslík. „A hezká nositelka. Jen ty slzy ti na kráse ubírají.“
Pokrčila lhostejně rameny, ale neodpověděla; jen uviděl, jak se jí zatřpytily oči. „Co tě přivádí sem do města, Garodethe?“ změnila chvatně řeč.
„Cestoval jsem z Luskanu za svým příbuzným,“ mávl rukou. „A zaslechl jsem, že tady při hranicích hvozdu řádí nějaký drak, tak jsem přišel, abych se s ním vypořádal.“
„S ním se těžko vypořádáš.“
„Pročpak myslíš?“
„Protože... protože jsem s ním bojovala,“ řekla a zahleděla se zachmuřeně na dno svého korbelu.
Nastalo ticho. Trpaslík pochopil, ale neptal se. Hospodář mu přinesl korbel piva a obratem donesl i elfce. Zaplatila beze slov, jako by mezi ní a hospodářem byla jakási tichá dohoda. „Děkuji ti za pivo, Mialee,“ řekl Garodeth.
„Za málo,“ broukla promnula si unavené oči.
„Dlouhý den?“ naklonil hlavu ke straně.
„Dlouhý den a pivo slabé,“ kývla a trpaslík uviděl, jak se její tvář znovu stáhla.
„Nechceš mi to říct, Mialee?“ zeptal se a posadil se vedle ní.
Mlčela, tvář skrytou za zcuchanými vlasy.
„Mialee,“ oslovil ji, „jsem cizinec a zítra se rozejdeme a nikdy už se neuvidíme. Pověz mi, co se ti přihodilo, uleví se ti. Ten drak... někdo tam zemřel?“
Přikývla.
„Tvůj muž?“
Podívala se na něj a v jasných zelených očích se zaleskly odlesky ohně. „Bratříček,“ stiskla rty.
Garodeth se usmál a pod vrásčitou tváří viděla laskavost, s jakou ji jemně pobízel. Upila ještě z korbele a začala vyprávět.

Podzim se prošel s paletou podél dubového háje a strhal ze stromů listí. Po cestě přijížděl kůň a jezdec v jeho sedle se zdál být raněný; pevně si rukou držel bok a znaveně pobízel zchvácené zvíře k pěknému domu v údolí.
„Můj pane!“ ticho v prostorné knihovně přeťal ostrý hlas jak polnice.
Šedobradý muž se otočil. „Co se děje?“
„Přijel posel z východu.“

Bylo to místo kam chodila často a ráda. Řeka se leskla jako velká duhová ryba, na kamenech se tříštila do kapek, které zkrápěly zelené břehy a kmeny vysokých bříz.
Seděla tu elfka, zelené šaty měla plné kvítků medové barvy, které natrhala kolem řeky. Hnědé vlasy si splétala do copánků a zpívala si, třebaže její hlas nebyl ani zdaleka tak sladký jako zpěv jiných. Nevynikala krásou nad jiné, dalo by se říci, že byla spíše obyčejná. Jen ty oči, temné smaragdové hlubiny, ty byly tím zvláštním, co každého zaujalo. A uchvátilo.
„Lištičko!“
Otočila se a spatřila, jak sem přichází vysoký elf; na sobě koženou zbroj, toulec se šípy u pasu, v ruce dlouhý luk.
Dívka vystřelila jako šíp z luku; bosé nohy se skoro ani nedotknuly trávy.
„Amerasi! Amerasi!“
Vlétla mu do náruče, až se zapotácel, ale pak se zasmál. „Chyběla jsi mi, sestřičko,“ řekl, když ho pustila.
„Byl jsi pryč tak dlouho, vyprávěj, co nového na východě?“
„Nic zajímavého,“ odpověděl bohorovně, „něco málo jsme pozabíjeli, navštívili jsme mnohé známé a pak jsme se vypravili zpátky.“
„No tak, bratříčku, znám tě víc než kdo jiný a vždycky, když se takhle usmíváš, tak je to něco jiného. Pověz, co se stalo?“
„Před tebou nic jeden neutají,“ zasmál se, „pamatuješ si na Inwe Elanessë?“ zeptal
„Přijela to léto, když náš bratr odjel,“ přikývla. „a tobě se líbila, že jsi z ní nemohl spustit oči,“ nadechla se. „To kvůli ní ses vrátil?“
„Abych získal otcův souhlas,“ kývl hlavou. „Zasnoubili jsme se.“
„Ty tajnůstkáři!“ jemně ho pěstí udeřila do hrudi, ale smála se. „Jak jsi mohl něco takového nenapsat?!“
„Chtěl jsem ti to říci sám,“ odpověděl.
„A už jsi viděl otce?“ zeptala se, když ji vzal kolem ramen a vykročili k domu.
„Viděl,“ přikývl.
„A?“
„Souhlasil,“ zasmál se Ameras.
„Tak to je skvělé! Kdy bude svatba?“
„Ale Mialee, přijel jsem sotva před hodinou, nech mi ještě chvíli svobodu.“
„Viděla jsem, že přijel Calafalas?“
Amerasova tvář se najednou stáhla. „To ano,“ přikývl.
Mialee zvážněla. „Něco se stalo?“
Přikývl. „Přivezl zlé zprávy.“
„Něco o našem bratrovi?“ zastavila se.
Promnul si bradu. „Ne,“ řekl, „horšího. Na východní hranici lesa někdo zabil všechny, kdo střežili cestu.“
Hleděla na něho. „Faerlivin?“ zašeptala.
„Je mi to moc líto, Mialee,“ vzal ji kolem ramen.

„Kdo byl Fearlivin?“ zeptal se Garodeth a přisunul k vyprávějící elfce korbel s novým pivem.
„Jeden známý z dětství,“ řekla a sfoukla pěnu, „vyrůstal v otcově domě; taková ta dětská láska, kterou má skoro každý. hrávali jsme si spolu okolo té řeky; já jsem nosila na hlavě věneček z květin a předstírala jsem, že jsem nevěsta.“
„Ach,“ kývl vědoucně hlavou, „také jsem míval jednu takovou.“
„A co se s ní stalo?“ zeptala se.
„Skončila s rozbitou hlavou,“ poplácal hlavu svého kladiva, „kradla. A hodně.“
Mialee se odmlčela.
„Ale vyprávěj, co se stalo dál,“ pobídl ji.
„Otec se rozhodl, že pošle podle úmluvy na východ nov strážce.“
„Úmluvy?“
„Můj otec ctil dohodu, která byla od počátků; za to, že žil v bezpečí, posílal vždy devět svých nejlepších bojovníků strážit cestu. Nicméně náš dům byl už prázdný, bojovníků už nezbývalo, všichni odešli do války s orky nebo hlídat hranice naší země. Tak otci nezbylo, než aby vyslal mého bratříčka Amerase. A já jsem šla s nimi.“
„Pomstít Fearlivina?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „nemělo by to smysl; byl mrtvý a neviděla jsem ho přes šest let. Beztak už by mne možná nechtěl. Vydala jsem s bratrem, protože jsem nechtěla zůstat sama ve velkém domě, a otec mi nezbraňoval.“
Dopila pivo a trpaslík jí nechal přinést nové. Jemně jí odhrnul vlasy z tváře; ucukla, ale usmál se na ni. „Neviděl jsem tvou tvář,“ řekl s lehkou omluvou, „a bylo mi líto, že jsem neviděl svou vypravěčku.“
Pousmála se a pokračovala. „Hlídali jsme cestu; nebyla to snadná služba a ani příliš dobrá. Přepadali tam kupce, často jsme pronásledovali skřety nebo trpaslíky až hluboko do lesů; spávali jsme za dešti na blátivé zemi, bez ohně nebo pořádného jídla. Dva z nás zemřeli, protože nevydrželi ty podmínky; to když na počátku zimy přišel mor, který zachvátil celé město. Bratříček se o mě staral, když jsem onemocněla, a díky jeho péči jsem vše přežila,“ znovu si otřela slzy.
Trpaslík seděl a poklidně naslouchal.
„Pak přišlo jaro a Ameras se vypravil za Inwe; měli nádhernou svatbu a všichni jim záviděli. Ameras však musel od ní odejít, aby mohl dál hlídat hranici lesa. Inwe mu darovala dřevěné vyřezávané slunce, znak Bohyně, který ho měl ochraňovat. Na podzim k nám pak přijel posel...“

„Jsem posel od paní Inwe z města Veltalat. Je tu někde Amerasm, její muž?“
Jezdec ani nesesedl, rozhlížel se kolem a čekal.
Inglorion sklonil luk. „Ano, šel do lesa pro dřevo spolu s Mialee a Borotem. Počkej na ně, jsou brzy zpět.“
„Nemohu se zdržovat, musím mu předat vzkaz.“
„Pověz ho mě, dojdu za ním.“
„Je jen pro jeho uši, odpusť,“ řekl posel a Inglorion kývl.
„Dobrá, dojdu pro něho.“

„Taky by ses měla vdát, sestřičko,“ řekl a sklonil se pro větev, „už máš věk.“
„Nech toho,“ zasmála se, „kde bych tady asi hledala manžela? V pustině? Nanejvýš nějakého pěkného orka.“
„Věděl bych o někom, kdo se na tebe často dívá.“
„Dívá, ale nikdy nic neřekne,“ pokrčila rameny, ale její hlas i tak zazněl trochu lítostivě.
„Jsi pořád jako dítě,“ usmál se Ameras.
„Já?“ zvedla šišku. „No počkej, to si vypiješ!“ hodila ji po něm.
Inglorion seběhl po cestě a zastavil se. „Amerasi!“ zvolal.
Tmavovlasý elf se otočil a sklonil ruku se smrkovou šiškou.
„Přijel posel od tvé ženy.“
„Co se děje?“
„Nevím, nechtěl mi říct.“
Ameras se rozběhl. Mialee tam chvíli stála a pak se podívala na Ingloriona.
Došli ke skalám, když Ameras sedal na koně.
„Co se děje?“ zvolala udýchaně, když spatřila bratra jak utahuje koni otěže.
„Inwe onemocněla morem, který napadl město,“ řekl stroze.
„Nech mne jet s tebou, přeci nepojedeš jediný.“
„Musím,“ odpověděl a pobídl koně.

„Jeli jsme za ním; Ameras nechtěl, abych jela s ním, ale Inglorion mne doprovodil. Dohnali jsme ho u Černé řeky; jeho kůň tam spadl do připravené léčky a zlámal si vaz, zatímco bratříček jen spadl a ošklivě si poranil ruku. Nikdy od té doby s ní už nedokázal dobře pohnout, kost srostla křivě.
Vyrazili jsme pěšmo, cesta byla dlouhá, celých pět dní nám trvalo, než jsme došli do městě. A možná proto jsme přišli pozdě.“

Světlo slunce se zalesklo na bílých dlaždicích jako roztopené zlato. V oknech byly zdobné mříže, které kreslily na zemi překrásné protáhlé stíny. Inglorion se opřel o balustrádu v atriu a pohlédl na kašnu, kde se proháněli bílí holubi.
Mialee seděla na lavičce a když se na ni podíval, přestala mu přidat jako dítě. Najednou to nebyla dívenka, rozjívená elfka, která laškovala se svým bratrem, ale žena, dospělá a vážná. V té jediné chvíli dospěla.
„Říkal, že ji nikdy neměl opouštět,“ řekla tiše.
Inglorion pokrčil rameny. „Nemohl jinak, přeci nemůže porušit otcův slib.“
„Slib mrtvých elfů mrtvým lidem,“ řekla trpce, „už dávno na tu přísahu nikdo nehledí, jen můj otec.“
„Takhle nemluv,“ usmál se měkce a posadil se vedle ní. „tvůj otec má důvody, proč lpí na starých slovech.“
„Nikdy neřekl jediný,“ odpověděla.
„Pro bezpečí domu a celého údolí.“
„Toho údolí, odkud všichni elfové odešli na smrt střežit hranici. I můj bratr...“ otočila hlavu.

„Jaký bratr?“
„Měla jsem dva bratry,“ řekla, „bratříčka Amerase, který se o mne vždycky staral; byl nejstarší z dětí a nejlaskavější. A pak druhého bratra Glorchiona; nepamatuji na něho příliš, byla jsem dítě, když odešel po hádce z otcova domu. V údolí kdysi žilo mnoho elfů, protože to byl úrodný kraj. Ale pak se něco stalo, možná právě, když odešel můj druhý bratr; ten byl straší než já a jeho jméno jsme před otcem nikdy vyslovit nesměli.“
„Proč odešel?“
„Elfů v kraji ubývalo, hranice našeho kraje byly napadány lidmi, skřety, orky... a elfové umírali, když před nimi bránili své domovy. Údolí tak hynulo, ale můj otec to neviděl. Bylo třeba poslat k hranicím více elfů, bylo třeba posílit hlídky a přestat zbytečně plýtvat silami tam ve skalách, kde jsme bránili cestu daleko od našich domovů jen pro starou přísahu, aniž by to našemu kraji pomohlo.
Můj otec chtěl bratra vyslat hlídat stezku, ale bratr se s ním dostal do sporu a vzal toho dne devět elfů a odešel s nimi na hranice, hlídat je před orky. Tak se stalo, že už nikdo neviděl, ale o jeho smrti nikdy zpráva nepřišla.“
„Ach,“ trpaslík si přihnul piva a otřel si vousy. Pak přisunul korbel elfce, která si vděčně přihnula.
„Vyprávěj dál,“ řekl laskavě, „večer se krátí.“
„Bratříček trávil u Inwe noci i dny, sám nespal ani nejedl, ale pomoci jí nedovedl. Zemřela mu po sedmi dnech a on žalem nedokázal promluvit. Inglorion ho dovedl zpět do skal, kde jsme zůstali. Všichni se ho snažili rozveselit, ale zdálo se, jako by s Inwe odešla bratříčkova duše.
Tak jsme se jednoho dne vypravili s Inglorionem do samotného srdce lesa; říká se, že tam žije vědma, která dokáže navrátit ztracené mládí, uzdravit srdce a vrátit duši klid.“
„A nalezli jste ji?“
„Cesta byla dlouhá a velmi, velmi těžká. prosekávali jsme se šípkovými keři a trnkami, které nám drásaly šaty. Kameny nás řezaly do nohou, zvěř utíkala, než jsme ji stačili ulovit. Hladoví a vyčerpaní jsme pak dospěli k cíli naší cesty; nalezli jsme čarodějnici.“
Trpaslík upil piva a posadil se blíže k dívce. „Slyšel jsem tu pověst o elfí čarodějnici?“ řekl, „ale také jsem slyšel, že cena, kterou chce, je vysoká.“
„Ano, to je,“ přikývla Mialee. „Žádala naši krev. Inglorion odmítl, ale já ne; můj bratříček pro mne znamenal tolik, že bych mu neodmítla nic, co by mu dokázalo pomoci. Čarodějnice mou krví naplnila misku a uvařila z ní nápoj; sama jsem však byla tak zesláblá, že jsem nedokázala jít zpátky. V půli cesty jsem klesla na zem a víc si nevzpomínám a vím jen z vyprávění.
Inglorion věděl, že by mne nedokázal odnést zpět ke skalám, proto se chvatně vypravil sám, nápoj odnesl mému bratříčkovi, který se napil a jeho mysl i duše se vrátily. Vyslechl si, co se mi přihodilo a vypravil se mi na pomoc. Když mne našel, byla jsem tak slabá, že jsem ani nedýchala; elfové mne odnesli do tábora a tam jsem ležela v horečkách po mnoho dní a nocí, než se mi zdraví zase navrátilo,“ znovu se napila.
Trpaslík kývl na hospodáře, aby donesl nové pivo.
„A pak přišla ta zpráva o drakovi...“

Oheň zapraskal. Elfové seděli v kruhu a zachmuřeně se o něčem bavili, kožešiny nasákly sníh a ztěžkly.
Mialee vyšla z jeskyně a tiše se posadila vedle Ingloriona, který měl plavé vlasy spletené do copu a tvář vážnou.
„Co se stalo?“ zeptala se ho šeptem.
„Drak,“ zašeptal jí, aniž se k ní otočil.
„Drak?“
„Přilétl ze severu, z hor. Překročil hranice a spálil cestou mnoho domů a...“ zarazil se.
„A? Co dál, co se stalo?“
Inglorion střelil očima po Amerasovi a ten zlehka potřásl hlavou.
„Blíží se sem,“ dokončil Ameras. Byl jiný, než dříve, strasti, které prožil, mu změnily tvář. Zhrubla, krásné oči zešedly, vlasy vybledly. Byl jiný a už nebyl krásný jako kdysi.
„Ale my ho nemůžeme přeci porazit,“ řekla. „Na to nemáme zbraně ani dost paží.“
„Poslal jsem Calafalase se vzkazem do města; přivede pomoc,“ řekl Ameras.
„Zatím bychom se měli skrýt,“ dokončil Inglorion, „a opustit skály.“
„Drak o nás ví? Ví, že se tady skrýváme?“
Inglorion chmurně přikývl. „Ví.“
„Všechny věci, všechno, co tu můžeme nechat, tady ponecháme. Vezme jen nejnutnější; koně tady zůstanou, jen by nás prozradili. Půjdeme středem lesa a východně k Černé řece, tam bude čekat Calafalas s posilami,“ pokračoval Ameras.
„Neměla by se Mialee vrátit do města?“ zamračil se Inglorion.
Mialee se nadechla, aby promluvila, ale Ameras ji zadržel zvednutou paží.
„Není to bezpečné pro ženu,“ pokračoval Inglorion, „ani pro takou jako tvá sestra.“
Ameras se zadíval na zelenookou a pak pokýval hlavou. „Dobrá, až dojdeme k řece, pošlu s ní jednoho elfa do města.“
„Ne!“ vykřikla. „Nemůžeš se mě zbavit jako nepotřebného dřeva!“
Podíval se na ni a v jeho očích najednou nebyla ta laskavost a dobrotivost jako dříve. „Vrátíš se do města,“ opakoval, „a my se připojíme k tobě, až porazíme draka.“
Pohlédla zlobně na Ingloriona, ale ten mlčel.

Venku se rozlila noc a zima, sníh už přestal padat, ale i bez toho jí byla zima. Spali bez ohně, aby neupozornili draka na svou přítomnost. Někde se zahoupala větev a zahoukala sova a Mialee si myslela, že právě ta ji probudila. Pak si uvědomila, že to tak nebylo.
„Myslíš, že se vrátí?“ Amerasův hlas byl naléhavý.
„Nevím,“ řekl tiše Inglorion, „je to už osmý den; měl poslat sokola se vzkazem.“
„Snad ho něco jen zdrželo.“
„Snad,“ kývl Inglorion.
„Viděl jsem tě, jak se díváš na mou sestru,“ řekl Ameras.
Inglorion sklonil hlavu, ale Ameras mu položil ruku na rameno. „Ne, příteli, schvaluji to. A bude-li ona stejně šťastná jako ty, pak vám oběma dám své svolení, teď když je otec po smrti.“
„Mialee to ví?“
„Ne,“ zamračil se Ameras, „nechtěl jsem jí přidělávat příkoří. Jen by se zbytečně rozrušila. Pojedeš s ní do města, abys ji doprovodil, nechci, abys bojoval s drakem; je to nebezpečné.“
„Ale...“
„Mé slovo,“ řekl Ameras, „nechci, aby moje sestra trpěla stejnou ztrátou, jako kdysi já.“
Té noci nevyšly hvězdy, mraky je zastřely. Inglorion byl opřený o kmen stromu a držel hlídku.
„Blíží se bouře,“ zašeptala.
Otočil se a uviděl, jak se ve tmě zaleskly temné zelenkavé oči.
„Měla by sis odpočinout, Mialee,“ řekl smírně, „čeká nás dlouhá cesta.“
„Nebojíš se?“
„Čeho?“
„Draka,“ řekla.
Potřásl plavu hlavou. „Proč? Jakmile se vrátí Calafalas s posilami, dokážeme ho porazit. Ty se bojíš?“
„Ne tolik,“ řekla, „jen se cítím... jinak. Myslíš, že se Calafalas vrátí?“
Hleděl na ni a nerozuměl jí. „Jistěže. Ameras ho přeci poslal...“
„Slyšela jsem tě, jak jsi hovořil s mým bratrem,“ řekla a posadila se vedle něho.
Pohlédl na ni, ale mlčel.
„Proč jsi nikdy nic neřekl?“
Sklonil hlavu. „Nemohl jsem,“ řekl jen, „nemohl jsem.“
A ona došla k němu, políbila ho a přivinula se k němu.

Ráno vykročili po cestě, plavovlasý Inglorion a štíhlá Mialee se drželi za ruce a kráčeli vedle sebe.

„Toho rána se však něco stalo,“ její hlas byl opilý a vláčný.
Trpaslík jí pokynul, aby pokračovala.
„Došli jsme k řece a tam jsme našli Calafalase a posily. Drak je zřejmě překvapil; řeka byla vysušená na troud, les kolem spálený a všichni elfové roztrhaní a mrtví. Bratříček pochopil vážnost té chvíle a vedl nás po cestě k městu; vedla tam stezka podél skal, taková úzká. Z jedné strany rokle, ale z druhé les. A pak jsme došli k místu, kde se cesta zúžila, museli jsme jít za sebou a projít. A tam se to stalo.“
„Co? Co se stalo?“
„Cítila jsem, že je něco špatně, už když jsem tu cestu viděla; kamenný oblouk a stezička, jako připravená k léčce. Ale nedbala jsem toho a šla jsem dál. A když jsme prošli na druhou stranu, přilétl drak. A hned zaútočil.“

Červený drak se rozpřáhl ocasem. Kameny zarachotily, bortící se oblouk strhl sebou do rokle jednoho z elfů; jeho křik zanikl v dlouhém drtivém zvuku.
Dva elfové natáhli luky a vystřelili; drak zařval a znělo to jako křik ptáka, hluboký a táhlý. Šípy se odrazily od šupin.
Dračí vylétl a smetl oba lučištníky, jekot, vylétli do vzduchu, kde je zasáhl rudý oheň, který zvíře vychrlilo.
Ameras... kde je Ameras...
Mialee ucítila jak stiskl Ingloriona zesílil. Postavil se před ni a tasil. „Utíkej,“ šeptl.
„Ne.. ne...“
„Jdi! Utíkej!“
Les byl blízko, viděla kmeny stromů. Když k nim doběhne, bude v bezpečí.
Elfové se rozprostřeli, dva doráželi na draka ze strany, Ameras a Borot se společně rozběhli z druhé strany.
Mialee se odhodlala a vyběhla. Do lesa. Viděla stromy, už blízko. A náhle jí tvář ožehl oheň, uviděla, jak stromy před ní zchvátil popel a dým a ucítila ránu, jak ji něco udeřilo do hlavy. Byla to zem a to, co dýchala, byl kouř a krev. Něco jí lepí prsty, dotkla se svého ramene a nahmátla ošklivou ránu. A bolest, tepání ve spáncích, bušení srdce.
Čas se zastavil. Viděla Ingloriona, který křičel a nedíval se na draka, ale na ni. A uviděla, jak se k němu v kličkách přiblížil jeho ocas a švihl ho do zad. Plavovlasý elf vylétl nad koruny stromů a dopadl na zem, zbroj zazvonila, ruku uvězněnou pod tělem, krev. Nepohnul se.
Dva dotírající elfové se sehnuli před sloupem ohně. Ameras doběhl k dračímu spáru a ona uviděla, jak zvíře otočilo hlavu. Ne, musí na něho zavolat, musí mu zabránit...
Spatřila dračí ocas, jak se svíjel a blížil se k bratříčkovi. A ten ho viděl a máchl mečem. Ta ruka, ta raněná ruka, co se nikdy neuzdravila...
Minul meč vypadl z dlaně.
Ne... ne... takhle to být nemůže...
A dračí ocas švihl, omotal tělo jejího bratříčka. Uviděla, jak se svíjel tím sevřením, tvář pokřivenou bolestí, praskání žeber a kostí, které mu obětí draka drtilo.
Mialee se plazila dopředu. Musí se přeci zachránit... bratříčku... musí přeci...
Ocas vyzvedl jejího bratříčka výš. Drak otevřel tlamu...
A Mialee křičela.

Po tváři jí stekly slzy. „Viděla jsem, jak mu drak urval hlavu,“ řekla tiše. „A pak švihl tím ocasem a... a bratříčkovo polámané tělo dopadlo přímo vedle.. vedle mě...“
Trpaslík natáhl ruku a setřel jí slzy. Nebránila se.
„A dál nevím, probrala jsem se, až po boji, když nikde nikdo nebyl. Všude se povalovalo tolik znetvořených těl. A bratříček... bratříček...“ znovu se rozplakala.
Trpaslík ji objal. „Neplač. Neplač, bude zase dobře.“
Rozevřela dlaň, ve které bylo dřevěné vyřezávané slunce se skvrnou krve.

A ona uviděla tu krev a bojiště, cítila kouř a krev a moč, hnusný pach zvratků a viděla černé oči, černé dračí oči. Červené šupiny, které se leskly jako měď. Dlouhé špičaté spáry. Hrdlo, které se nadechlo, aby vypustilo ohnivou kouli. A bratříček... bratříček, kterému objetí dračího ocasu láme kosti a zuby, které se přibližují....
Zavřela oči, pevně je stiskla k sobě. Tělo dopadlo vedle ní, rozlámané a hrozivě znetvořené. Uviděla dřevěné slunce, které dostal kdysi od Inwe; nosil ho pořád na krku. Dračí zuby přervaly tkanici, ale přívěsek zůstal vězet na jeho tunice.
Sevřela ho v dlani. Zvíře už bylo pryč, bojiště bylo mrtvé a prázdné, jen kouř se valil k nebesům, která plakala sníh.
„Bratříčku,“ zašeptala a plakala.
Vstala, musí jít dál. A uviděla něco v trávě. Lesklo se to ve sněhu. Sebrala to. Dračí zub. Velký jako půl její dlaně.
„Pomstím tě, bratříčku,“ zašeptala, „jednou tě pomstím.“

Vytrhla se ze sna a ucítila silnou bolest hlavy. Kde to je...
Postel. Přikrývka. A vedle ní.
„Nebylo to tak špatné,“ zabručel Garodeth a zapnul si kalhoty.
Elfka se na něho dívala a nerozuměla.
„Co... co?“
„Ta noc, nebyla tak špatná.“
V hlavě se jí promítly obrazy.... Ne, to přeci... to neudělala! To pivo a pak smutek... a trpaslík, který ji utěšoval... setřel jí slzy a objal ji... a pak... pak...
„Ne!“ chytla se za hlavu.
„Ale ano,“ zasmál se. „Dobrá noc. Měj se dobře, elfinko, a kdyby ses někdy po nocích cítila osamělá, najdeš mne v Luskanu,“ poklonil se a rozrazil dveře pokoje.
A Mialee spatřila, jak tam stojí Inglorion. Pocuchaný, tvář popálenou, zbitý. Opírá se o luk. Inglorion. Díval se na ni, jak tam ležela na lůžku a uviděl malého trpaslíka, který se prosmýkl se kolem něj k východu z hostince.
Mialee tam ležela, nahá jen v přikrývce a dívala se na Ingloriona, na jeho tvář, která se stáhla. Nepozdravil ji.
Otočil se a kulhavým krokem odcházel. „Inglorione!“ zvolala.
Neotočil se.
Zabalila se do deky a rozběhla se za ním. Dohnala ho před východem z hostince.
„Inglorione,“ položila mu ruku na rameno, ale setřásl ji.
Díval se na ni a v jeho očích nebylo žádné pochopení. „Sbohem, Mialee,“ řekl a otevřel dveře. A ona klesla na kolena a plakala.

Zpět