RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Člověk
Povolání: Bojovník
Stav: Mrtev, padl během bitvy o Letohrad
Kampaň: Poinar
Hráč: Goran
Systém: Dračí doupě Plus

Mečlav

Narodil jsem se jedné celkem obyčejné podzimní neděle, snad nějaká plískanice, prostě nic zvláštního. Matka přežila porod ve zdraví, a jako malý jsem nikoho neuškrtil. Já nemám potřebu vymýšlet si všelijaká znamení příchodu hrdiny jako pověrčiví barbaři. Hlavní je, že mým otcem je hrdina – rytíř Tas z Kropáče, jeden z největších kondotiérů východu. Tehdy ještě nebyl rytířem z Kropáče, ale meče Tasovců už tehdy byly ty nejostřejší, které byly na východě k pronajmutí.

Otec trávil většinu času na cestách se svou armádou. Já, můj bratr Zbraslav a moje sestra Brunhilda jsme žili nejdřív v Brige a pak ve Skaltu s matkou. Byly to docela šťastné časy, i když jsme oba už chtěli být velcí a chodit na výpravy s otcovými vojáky. Dočkali jsme se, ale cena byla velká...

Na jaře 1687, když bylo mě deset a Zbraslavovi dvanáct, vypukl ve městě mor. Matka a Brunhilda zemřely, ale my kluci jsme morovou ránu nějakým zázrakem přežili. Od té doby jsme vždy cestovali s otcem a jeho armádou. Vzpomínám si na ten čas, bylo to smutné, ale vzrušení z možnosti účastnit se – byť pasivně – zábavy dospělých mužů, to jest boje, můj smutek zahnalo.

Zpočátku to byla spíš legrace, sledovat bitvy z povzdálí. Ale postupně to začala být nuda, a my chtěli zažít něco zajímavějšího. „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!“ prohlásil táta, a já i Zbraslav jsme začali trénovat.

Už po prvním tréninku jsem svého žmuntrání, abych se směl zúčastnit výcviku, litoval, protože to bylo opravdu tvrdé. Ale co tě nezabije, to tě posílí, a mě tahle škola posílila náramně. Zvykl jsem si, a teď je výcvik tím, za co jsem svému otci (a strýci) nejvíc vděčný.

Poprvé jsem bojoval v patnácti. Zbraslav už bojovat směl, ale mě pořád drželi v týlu, do boje jsem nesměl. Jednou ale k našemu hlavnímu stanu pronikli barbarští záškodníci. Tehdy jsem poprvé využil svůj výcvik v praxi. Vyzbrojen štítem a krátkým mečem jsem bojoval proti barbarovi se sekerou. Vykryl jsem jeho úder a probodl jeho hruď. Barbar chrčel, ale chtěl dál bojovat, tak jsem mu otevřel krkavice a on konečně umřel. Můj první mrtvý, první důkaz, že patřím mezi bojovníky. Tehdy jsem se stal mužem...

Ukázal jsem, že s mečem umím bojovat, ale ještě jsem se nenaučil skutečné bravurnosti mého otce. Proto jsem následující tři roky strávil v Drasově škole šermu. Můj strýc Dras je skvělý šermíř. Přímo vyhlášený. U něj se učila spousta šlechticů, a Dras jim dal dobré základy, pokud z nich rovnou neudělal výborné šermíře. Tady jsem poznal mnoho skvělých mužů. Zvlášť jsem se spřátelil se dvěma – s Amerrinem Polovicem, synem Vajnorského hraběte, a s mladým Welhartem.

Amerrin byl hlavně politik, a strávil jsem s ním dlouhé večery řečmi o politice a probíráním klepů od dvora. Sedali jsme u šlechtického stolu stranou od ostatních, takže nás nikdo neposlouchal, protože po pár džbáncích jsme vymysleli hned tři různé plány na vojenské obsazení Letohradu. Ještě, že nás nikdo neudal, nerad bych skončil na popravišti za protistátní spiknutí!

Zato Welhart byl z jinačího těsta. Nebyl urozený, ale byl to dobrý šermíř. Byl mladší než já, ale bez problémů se mi vyrovnal. Moc toho nenamluvil, ale vždy věděl o čem mluví, takže naše hovory o šermu a taktice měly patřičnou úroveň. Jeho hlavním zájmem však byla víra, takže není divu, že se dal na dráhu řádového rytíře a naše cesty se rozešly.

Zase jsem se vrátil k otcově armádě. Všechno šlo dobře, jen jsem měl pocit, že jsem ve Zbraslavově stínu. To, že musím začínat od píky jsem chápal, odpovídalo to otcově tezi, že čím těžší překážky muž překoná, tím lépe pro něj. Jako mladší syn bych se však u Tasovců mohl vypracovat nejvýš na pobočníka velitele, a smetanu by slízl Zbraslav. Jestli se mám stát šlechticem, a já se stanu šlechticem, musím se postavit na vlastní nohy. Bude to těžké, ale co mě nezabije, to mě posílí!

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se rozhodl, ale pak jsem opustil Tasovu armádu a zamířil na západ, do Ardalu. Tam vládnou ti dva rozhádaní šlechtici, kteří budou mít zájem o můj meč.

Na cestu mi otec požehnal a dal mi dar, který mi pomůže ke slávě – meč Slavodar. Třeste se, kdo se mi postavíte do cesty, protože mě čeká sláva! Vzhůru na Ardal!

Zpět