RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Zelený elf
Povolání: Theurg
Stav: Žije
Kampaň: Poinar
Hráč: Kafe
Systém: Dračí doupě Plus

Hejdar Perillaux

Píše se rok 679, kontinent je rozdělen na tři části. Místy probíhají mohutné bitvy, které trvají již několik let a někde naopak je klid jako na hřbitově. Válek se účastní všechny rasy, každá z nich chce pro sebe co největší kus země. Ti, co se nestihli schovat již zemřeli anebo bojují, ani ne za rozlehlé pláně, či své pány, ale za svůj život. Mocná kouzla čarodějů a theurgů dopadají na zemi a ničí krásy přírody. Magie se začíná projevovat na okolním světě a vsakuje se do půdy, která ji nestíhá vstřebávat. Matka Příroda se probouzí a vkládá svoji moc mezi vraždící se chamtivce. Půda pod nohami se otřásá, tvoří se praskliny a všechna zem se neznatelně posunuje. Začínají být první ztráty na životech pod hněvem přírody, toť trest pro ně jediný jest. Všechna ta krveprolití, konflikty, které mezi sebou národy svedly se lehce dotýkala oblasti kolem města Rozcestí. Pouze s jednou vesničkou válka neměla nic společného, tam zatím někteří ani netušíc co se děje. Urputné boje pokračují další a další zimy.

Vesnička Údolíčko rozkládající se kdesi mimo naše vědění, ale přesto na pevnině. Je zde jen několik domečků s celkem asi 60 obyvateli. Tohle místo bylo založeno před dávnými a dávnými lety, nikdo ani neví přesně kdy a kým. Též není známo, kde jej hledat.

Vesnice je chráněna nejmocnějšími theurgickými kouzly a démony. Tyto pasti jsou již prastaré, ještě nevyužité, leč stále aktivní, jen pro ty, kteří by svá kouzla zkoušela na projetí portálem. Starší theurgové své schopnosti drží přísně v tajnosti před svými ratolestmi nebo před lidmi „z nedalekého“ města. Dětem vše vysvětlí, až se jejich moc poprvé projeví. Pak se teprve dozví, že mají stejné schopnosti jako jejich rodiče, se kterými se narodili. Po celou dobu svým dětem říkají, že je chrání jejich bůh života (a také kouzelné moci), který je k nim přívětivý za jejich oddanost, tedy alespoň si to myslí. Hrstka theurgů a knězů, kteří se z legend doslechly o tomto místě, se pokoušela svými, jedinečnými, schopnostmi zjistit naleziště tohoto místa, ale vždy to bylo marné.

Do Údolíčka je možné se dostat jen se zakletým amuletem, do kterého je zakleta síla vesnice a nositele ochrání před nebezpečím. Osoba, která by šla po cestičce směrem k vesnici, by si ničeho nevšimla. Netušící by prošla kolem dvou naproti sobě stojících dubů – portálem, a pokračovala na svém putování dále. Kdežto, místní lidé nosící na krku zakletý amulet, projdou bezpečně dovnitř a zase ven, přenesou se do vesničky.

Lidé zde žijící začínali být téměř z magie nemocní. Až po dlouhých 7 letech, v roce 686, si začali uvědomovat, že kolem nich není něco v pořádku. Jejich snaha o zpevnění zemské a životní podstaty je dohnala až ke spojení své zbylé životní náklonnosti a vytvořit nový portál – portál času, který bude moci přenést obyvatele vesnice. Poté, kdy všichni projdou, sám se uzavře, je nastaven na 60 lidí. Do velikého trojúhelníku vchází první lidé vesničky, zatím vše jde podle plánů. Nejprve vchází děti, každým z nich, uvnitř, projíždí drobný výboj, který je nezranil ani trošičku, spíš se po něm jen otřásly - pro zrychlení projevu jejich nových magických schopností. V jednu chvíli se z portálu rozsvěcí červená záře, někteří panikaří a snaží se proskočit. Během pár vteřin veliký trojúhelník navždy mizí. Mohutná brána překypovala spoustou silné magie a nevydržela tak dlouho, jak by si ostatní přáli. Vše bylo nachystáno na přesun o 50 let zpátky a hlavním úkolem bylo zastavit začínající nepokoje. Případnou zkázu nikdo nepředvídal a nepočítal s ní. Nyní, je věše ztraceno.

Průchodem prošlo celkem 20 osob, z toho bylo 15 dětí a 5 dospělých. Kouzla tvořící tunel do minulosti zdivočela? Dělala si co chtěla či to byl jistý trest? To se nikdo nedozví. A co ostatní, jsou živí či mrtvý? Komu zatím nepohasla hvězda na nebi je Hejdur Perillaux, který se nyní ocitá téměř o 1000 let v budoucnosti.

Hejdar Périllaux je 20-ti letý, pouze 162cm vysoký chlapec pocházející z kupecké rodinky lesních elfů. Je to velice jemný a hodný chlapec, své rodiče na slovo poslouchá, jsou pro něj velikým vzorem. Jejich pracovitost je až famosní a takřka neúnavná. Otec a zároveň hlava rodiny je obuvníkem, též se stará o veškeré rodinné finance. Jeho obuv je docela kvalitní a své služby nabízí i po celém Údolíčku. Ne však za peníze, ale s ostatními směňuje za jiné služby či výrobky. Pro něj a pro nás to je velmi výhodné, jelikož se zde peníze moc neužívají, pouze tehdy, když se vyrazí do blízkého města Rozcestí. Není to zrovna nějaká vesnička, ale spíš menší městečko, asi s 250-ti obyvateli. Co mi potřebujeme, zde seženeme a možná i více. Mamka je velmi citově založený a křehký elf, někdy její pocity prožívám s ní. Sám ani nevím proč, asi budu po ní.

Do tohoto města – Rozcestí – právě chodím já anebo můj otec prodávat botky. Jelikož jsem opravdu poslušný a chápu, že maminka všechno doma sama nestíhá, tak prodeje na trhu se většinou účastním sám a taťka doma zůstává na výpomoc. Smlouvat se semnou moc nedá, ale vím jaké je to nebýt při zlaťáčkách, tak některým zájemcům trošičku slevím. Otec to nerad vidí, ale z druhé strany lidé chodí ke mně častěji a rádi.

Do školy jsem nechodil, takže na první pohled vypadám jako nevzdělanec, jenomže situace je poněkud jiná. Vše co umím mě naučili rodiče. Oni také nikam nechodili, prý se též učili s rodiči doma. V otcově pracovně se dá najít dosti knih, některé mi dovolil i přečíst. Převážně se jednalo o cestopisy či historii.

Největší zvláštností je, že k nám do údolí nikdo nechodí, nejsou tam žádné trhy, nikdo nevybírá daně, ani poutníci či dobrodruhové námi neprochází, to je docela divné. Pokud se doma zeptám, proč je tomu tak? Dostane se mi odpovědi, že jsme odříznutí od všedního světa, přitom do města je to dvě hodinky pěšky.

V mém životě se nic moc zvláštního nestalo, nikdy mě nikdo nepřepadl a ani neokradl, žiji mezi čestnými Lidmi, všemi Elfy a Hobity. Jsou skvělý, hodní, zkrátka úžasní. Jednou mě pozvali, abych s nimi vyrazil na lov do lesa a pomohl jim ulovit nějakou vysokou na večerní hostinu. Asi po hodině hledání jsme narazili na srnku a srnce. Po krátké poradě jsme je opatrně obklíčili a vystřelili salvu šípů. I já jsem se dokonce dvakrát trefil. Když jsme skolili obě zvířata a dorazili k nim, tak se srna ještě škubala, dostal jsem za úkol ji zaříznout. Z té kaluže krve se mi začalo dělat nevolno a ještě bych měl něco tak nevinného podříznout??? V jejích očích jsem viděl utrpení a žal, chvílemi jsem viděl na zemi sebe místo ní.

Nevím, zda-li to byla nějaká halucinace či skutečnost, ale v tuhle chvíli to bylo již úplně jedno. Pomalu se skláním s dýkou v ruce a chystám se ukončit její život, ale těsně předtím, než-li jsem zaryl ostří do masa zvířete, zaslechl ve své hlavě hlas: „Neboj se, uchop a řízni. Jsi přeci lovec a musíš také z něčeho žít, je to pouhý koloběh života. Třeba také jednou budeš něčí oběť! Nyní se trápím, tak již nečekej a dělej!!!“ V tuhle chvíli se mi nějak zamotala hlava a vůbec jsem nic nechápal, rozhlížím se po ostatních, ti jen netrpělivě očekávají co nastane. Uroním jednu slzu, druhou a s brekotem bodám do čerstvého masa. Ostatní mi začínají tleskat, udělali ze mě krále honu. Doma jsem o tom mluvil s otcem, co se to vlastně stalo a ten mi vysvětlil, i když trochu zcestně, že každý se musí o sebe postarat. Jsou lidé, kteří mají přírodu velice rádi a zasvětí jí celý svůj život, dokonce i oni potřebují žít a také musí lovit, třeba srnky. Není na tom nic špatného. Tohle jsem slyšet nechtěl, ale dále jsem se tím více nezabýval. To byl, asi, můj nejzajímavější zážitek v životě, mé první a zároveň poslední setkání s mrtvolou a kaluží krve. Jinak stále něco dělám na zahrádce, vařím nebo chodím prodávat.

To si to takhle štráduji s botkama do města, už jsme měli posledních pár kousků doprodat, a jelikož si otec chtěl na nějakou chvíli odpočinout a také se věnovat mamince, zbyla práce zase na mě. Už se blížím ke dvěma dubům, skvělé za chvilinku již budu ve městě. Procházím mezi duby a najednou….. zahřmělo, otřásla se zem a padají stromy.

„Jééééééé“, křičím. „Zatraceně, co se to děje“. Kolem mě se mihotá spousty barev, kolečka, čtverce, obdélníčky. Honem se štípnu, jestli se mi to náhodou nezdá – „jauvejsky.“ Nezdá. Rychle utíkám domů. Nejdřív jsem skoro dostal vynadáno, proč se vracím s veškerou obuví. Okamžitě, zhluboka při tom oddychuji, převyprávím co se přihodilo.

Táta ani chvilinku nečeká a svolává všechny hlavy rodiny. Venku u ohně dlouho debatují, začíná být tma a oni tam stále něco řeší, vypadá to, že se děje něco velkého – důležitého. Mamka ně zahání na kutě. Ještě, než usínám tak slyším otcův hlas, jak něco říká matce. Moc toho neslyším, mluví i trochu potichu a nesrozumitelně.

Ráno se probouzím poměrně brzy, mnohem dříve, než-li jindy. Vykouknu z okna a vidím, jak tam stále všichni sedí jako včera večer, ale nic neříkají. Kolem nich se začíná zdvihat vítr, pomalinku zesiluje, ale s nimi to ani nehne. Přímo doprostřed kruhu, který sami sebou vytvořili, udeřil z nebe blesk a vítr se zeslabuje až úplně utichne. Najednou se všichni rozbíháme ven. Nyní je zde každý přítomen duchem i tělem. Nyní začíná proslov, temného elfa, Avzije. Jeho slovo tu má největší váhu. Povídá nám o možném konci světa, že války, které před pár lety vypukly, překročily všechny meze a příroda nemilosrdně trestá!

Pak najednou začal mluvit o tom, že mi děti bychom jednou měli získat velké schopnosti, ale zatím se přesně neví kdy. Poté mluví nějakou divnou řečí a před námi vytvořil veliký, špičatý obrazec. Vchází první děcko. „Šmankote“, něco jím projelo. Po chvilce je i řada na mne, otáčím se k rodičům. „Jen klidně běž, za chvilku přijdeme za tebou“, ozvalo se od maminky. Také vcházím dovnitř a též mnou proběhl jakýsi blesk proud něčeho. Co to??? Tady, uvnitř, prší, svítí slunce a teď pro změnu padá něco studeného, co se to zase děje??? Najednou usínám…… Probouzím se na krásně zelené louce mezi stromy, ale nikde nevidím ostatní a dokonce jsem i snad na jiném místě, než říkal Avzij. Rozhlížím se kolem, ale žádné…. Áááá v dálce je vidět nějaký dým a pár domků. Tak se asi s tou přesností trošku spletli. Ostatní tam určitě již budou čekat. Asi mi nezbývá nic jiného, než-li se tam vypravit a zeptat se co se stalo, kde to jsme. No a pak se uvidí, co bude dál.

Zpět