RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Skurut
Povolání: Hraničář
Stav: Žije
Kampaň: Poinar
Hráč: Kafe
Systém: Dračí doupě Plus

Dren Maniche

Žili byli Kul a Megar. Byli a jsou to skurutí stvoření. Tyto osoby mají dvě děti, syny, 10-ti letého Drena a staršího, 15-ti letého Dreda, jsou to bratři a dobří přátelé. Celá skurutí rodina, celkem, v poklidu žije ve Šwertských vrších se všemi své rasy. Otec Kul úspěšně směňuje různé druhy věcí i zboží za jiné a není dnu, kdy by musela být o hladu. Občas táta skurut vytáhne oba synky na týdenní lov do lesů. Nejen, že domů vždy přinesou spousty zvěřiny, ale chlapci jsou i o něco moudřejšími. Pečlivě naslouchají a pozorují otce, jak si počíná. Když se jim něco nezdá, zeptají se a Kul jim vychází vždy vstříc. Někdy nastává situace ohrožení života, ale vždy se všichni tři o sebe postarají a pouze pár modřin a šrámů zůstane na jejich těle.

Jednoho dne k rodinné chýši dorazil mohutný skurut, potřeboval mluvit s Kulem. Někam spolu odešli. Kul se vrátil až druhý den časně ráno. Vypadal trochu ustrnule, ale to spíš dělala únava, jestli byl celou noc na nohách, vždyť jsem to poznal na vlastní kůži, když jsem s ním chodil na lovy. Hlava rodiny si odebral nutné vybavení pro cestu, včetně svého velkého luku a sudlice. Rozloučil se s rodinou a odešel. Poslední jeho slova byla: „Sbohem, do roka a do dne se vrátím zpět.“

Nikdo nevěděl, co se vlastně stalo a kam Kul s velkým skurutem odchází. Na posledním vrcholku se otočil a zamával nám, v tu chvíli se mi začaly ronit slzy. „Ale co teď budeme dělat.“ Řekl jsem si. Oba chlapci začali dělat vše, co měl na starosti jejich otec, než odešel. Prvních několik měsíců bylo velice obtížných. Každý lov, na který vyrazili trval jednou tak dlouho, než-li dříve. Jen Bůh věděl, zda-li nastávající zimu přežijí. Nebylo dne, kdy bychom se alespoň dvakrát nepomodlili. Naneštěstí zima nebyla tolik krutá, jak se očekávalo. Několik místních rodin bylo v nejhorších chvílí nápomocno a tak oba bratři i jejich skurutí matka byli v bezpečí.

Již chyběl týden do Kulova návratu a všichni tři netrpělivě vyhlíželi jeho postavu na vrcholcích hor. Den po dni ubíhal jako voda mezi prsty a otec stále nikde. Bylo to poprvé, co nedostál svého slibu a nepřišel tak, jak řekl. Po uplynulém půl roce, začala již rodina oplakávat hlavu rodiny.

Po pěti letech smutek postupně vymizel a z obou chlapců se stali vyspělí skuruti. V této době přijíždí do místní osady, kde i žije má rodina, skřetí posel.

Posel: „Dobrý den. Vy jste Kulova rodina?“ Prohlásil pevným hlasem.
Dren: „Ano, co se stalo? Kde je náš otec?“
Posel: „Byl vybrán jako skvělý znalec tohoto okolí, pečovatel a ochránce pro jeden úsek, kde se často přepadávaly karavany se zásobami sem k nám. Není to jisté, ale možná se to o chvilku ještě prodlouží. Vězte, že Kul je v největším pořádku.“

To byla dobrá a povzbuzující zpráva pro celou rodinu. Hned veškeré práce odsypávaly od ruky. Megar se již tolik neobávala o své kluky a celkem s klidem je pouštěla i mimo Šwertské vrchy.

Z loveckých výprav bylo nasbíráno spousty kožešin, které Dred s Drenem vozili k blízkému městu, kde je prodávali. Občas když šel někdo z nebo do města odkoupili nějaký kousek. Někdy se stalo, že veškeré kůže skoupil jeden jediný kupec.

Tyto poslední měsíce byly velice úspěšné, Bůh se nad rodinou smiloval a požehnal. Nic lepšího se stát ani nemohlo. Byla to velmi krutá zima, několik skřetů a goblinů umrzlo. Před koncem zimy do osady přijíždí povoz se třemi skuruty. Nikdo je neznal, ale suveréně šli k naší chýši. V jejich tvářích byl vidět smutek.

Skurut: „Ehh, zde jsme vám přivezli Kula, je mi líto, ale bylo jich mnoho. Sbohem.“

Nikdo z nás nestačil nijak zareagovat. Otce nám složili před chýší, kupodivu i z jeho věcmi a odjeli. To bylo strašné, celý zakrvácený, rozbodaný ze předu i zezadu.

Neměl jsem slov. Jeho věci byly schovány na památku a tělo pohřbili. Noční můry provází každé mé spaní, každý odpočinek. Každý den vytýkám Bohu, jak to mohl dopustit? Proč on? Vždyť byl hodný, modlil se, každému ochotně pomohl a teď tohle? NE!!! Ne, to není možné. V tom musí být nekalé úmysly jiných lidí. Ano, spousta lidí nemá rádo naší rasu, ale my všichni nejsme krvelačné bestie.

Na začátku jara jsem si sbalil několiko potřebných věcí, včetně Kulovo velkého luku i ozdobené sudlice a vyrazil jsem na lov. Tentokrát to nebudou zajíci a ani ne vysoká. Najdu toho, kdo zabil mého otce. Budu hledat stále, i kdyby to bylo poslední, co v tomto životě udělám.

Při cestě Šwertskými vrchy, které jsem prolezl křížem krážem, jsem narazil na slušně maskovanou jeskyni s vchodem při úpatí pahorků. Okus výš byl otvor. Opatrně jsem odstranil část maskování, nějaký účel to asi mít bude, ale nakouknout musím, co když mají něco společného s mým otcem. Byli tam čtyři muži, o něčem mluvili – nebylo slyšet o čem. Za nedlouho opustili hlavním vchodem jeskyni. Po chvilce vyčkávání jsem vklouzl otvorem dovnitř. Rozsvítil jsem lucernu a co to????? Bylo tam shromážděno mnoho zbraní a nějaké zlato, od všeho něco. Musel jsem připravit na ty, kteří budou hlavními viníky. Docela slušná výbava a když jim pár věcí zmizí, nic se nestane, určitě to nepoznají. Zbraně a zbroj, které jsem vynesl ven pečlivě schovávám. Vrátím se pro to později až seženu koně. Vše to neunesu. Hledám převis, kde se utábořím a brzy ráno vyrazím do města.

Ráno vstávám a klidnou chůzí vyrazím. První, co udělám, že se po cestě trochu opláchnu a zajdu za lazebníkem. Nechám si udělat malou úpravu vlasů a jdu do kostela se pomodlit a vyzpovídat. Místní kněz se trochu polekal, když mě spatřil, ale ubezpečil jsem jej, že jsem řádným pobožníkem. Při zpovědi jsem se svěřil, co jsem zažil a našel. Kněz byl překvapen, udivil se i tomu, když jsem prozradil i to, se najdu viníka. Hodní lidé jsou ti kněží, nabídl mi k přečtení knihu, pojednávající o pomstě. Bohužel neumím číst a pokorně jsem odmítl. Na tož boží posel mi nabídl, že mi naučí alespoň základy písma i četby, ale jen, když zde setrvám a neunáhlím se mstou, ať to nechám rukám božím, že rozmluví s bohem. Leč jsem z toho velkou radost neměl, jelikož můj cíl stále může spřádat sítě, ale odmlouvat knězi? To by byl snad hřích a provinění. Zůstal jsem tedy, téměř, dva roky v kostele a učil se základům lidského chování. Na faře jsem si koupil koně.

Po necelých dvou letech Dren opouští kostel a vyráží po stopách viníků.

Zpět