RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Trpaslík
Povolání: Kněz
Stav: Živá, právě probíhající kampaň
Kampaň: Forgotten Realms
Hráč: Kin
Systém: DnD 4e

Boris „Železná držka“ Rangursson

Pocházím z Planiny Ledového větru, drsné to země, drsné jako moji lidé. Vlastně ne, moji lidé jsou ještě drsnější…

Narodil jsem se ve vážené trpasličí rodině a byl jsem jako nejmladší ze synů vybrán zdejším Duchovním otcem, abych se učil Moradinovu učení a následoval cestu jeho a našich předků.
Nerad vzpomínám na tyto doby, ne že by nebyly radostné, byla to dobrá léta, ale zklamal jsem jak svojí rodinu, tak i Moradina a zahanbil dokonce i své předky.
Nebudu se tady zde o tom rozepisovat, vzpomínky jsou stále čerstvé a bolí mne u srdce a špatně se mi dýchá když pomyslím na to, co by si o mě pomyslela má rodina kdyby věděli čím jsem se stal.
Ale jak jsem se tím stal?

Vše to začalo dobou, kdy jsem byl ještě mladý a občas jsem se vydával na výpravy s našimi vojenskými jednotkami abych jim dodával duchovní podporu na cestách.
Byl jsem dokonce vyučen v boji s kladivem, Moradinovo svatou zbraní takže ani já jsem v potyčkách s orky a jinou svoločí nezaostával, dokonce jsem dostával svůj čestný díl výdělku.
Och ano, to byla jedna z věcí která mě na výpravách lákala nejvíce. Peníze, zlato, drahé kamení. Chamtivost byla vždy jednou z mých největších slabin nebo snad předností?
Ať je tomu jakkoliv, vše pokazilo to zpropadené království Tisíce šípů. Stěžovali si že nedodržujeme příměří a nejhorší na tom bylo to, že ty natvrdlí lidé to těm orkům žrali!
Tohle mě i dnes, po těch letech dokáže opravdu rozčílit a jako že Tiamat stojí nade mnou dostane se jim spravedlivého trestu a mojí pomsty!
Ptáte se mne proč Tiamat když jsem zaučený kněz Moradinův?
Nuže, již nejsem, asi pokročíme dále ve vypravování.
Nemohl jsem to dále unést, rozhodl jsem se vydat jinam, někam kde orci nebudou spojenci lidí a kde na mě bude čekat více zlata.
Cestoval jsem na jich mnoho týdnů. Ba dokonce i měsíců, ale největší zvrat nastal když jsem dorazil do Luskanu.
Luskan…

Brzy po té co jsem dorazil do Luskanu a několik dní se potuloval po jeho ulicích a ohrnoval nos nad zvyky a špínou tohoto města a jeho obyvatel jsem se seznámil s Firnem, lidským knězem který sem přišel kázat víru a pokusit se napravit zdejší svoloč, byl to bláznivý a naivní stařec. Byl? Ano, byl…neuplynul ani měsíc co jsem s ním cestoval a podporoval ho při jeho marném snažení a donesla se ke mně zpráva že Firn, ten veselý stařík, byl nalezen mrtev. Ten chlapík co neustále s každým měl slitování, pro každého dobré slovo či kus chleba a veselou historku aby vás pozvedl na duchu. Nedokážu pochopit jak někdo dokázal zabít tak hodného starce, jak to mohli bohové dopustit když sem přišel kázat jejich slovo a mír, jak vůbec někdo…oči se my zalili slzami a srdce naplnila hořkost a prázdnota, ta ze brzo přeměnila v nenávist a sžírající touhu po pomstě a slzy my vyschli. Navždy.
Přísahal jsem si že najdu toho kdo to zapříčinil, a udělám pro to všechno, udělám pro klid jeho duše to co měli udělat bohové…


„Hej ty! No mluvím na tebe ty kurvo!“ zařval jsem napříč Červenou uličkou, vyhlášenou to ulicí šlapek všech ras a barev.
„Hele trpajzlíku, sice se nestydím za svoje povolání, ale trochu úcty bych si vyprošovala.“ Ozvala se pěkná opálená elfka se zlatýma očima, na kterou jsem zařval.
„Pro tebe Děvko nejsem trpajzlík, ale Rangursson.“ Zavrčel jsem skrz zuby.
„Fajn, pane Rangursson, mě říkají Aireen.“ A usmála se na mě. Co si o sobě myslí? Je sice pěkná, ale já jsem sem nepřišel kvůli tomu a navíc jsem kněz.
„Říká se že jeden z tvých zákazníků, nějakej Derek Zlatozub, měl problémy s Firnem. Co o tom víš?“
„To bude za zlaťák zlato, a protože mam dnes dobrou náladu dám ti k tomu zdarma jedno číslo. Ale pokud nechceš, mužem zůstat jen u informací.“ Usmála se na mě svými nádherně rovnými a bílýma zoubky.
Zlaťák je dost jenom za informace…nebudu plýtvat penězi když můžu něco dostat zdarma, tím jsem se vždy řídil a nehodlám porušit své zásady.
„Tak teda jdeme Aireen…“

Už jsi někdy sbíral zuby zlámanejma prstama?

Vidím rudě, má pěst je mokrá od krve a obličej človíčka pode mnou už dávno nepřipomíná lidský obličej.
„Ty zkurvená svině! Řekni kde najdu tvýho zajebanýho páníčka ty čokle!“ řvu na něj v amoku.
„Ty vo-chr-le, prosím jen mě…kurva..nech! Řeknu ti šecko! Šecičko! Jen mě n-echm-nech!“
Skuhrala ta troska pode mnou. Ještě jednou jsem mu vrazil, otřel si část krve z rukou do jeho šatů a vstal.
„Mluv!“
Začal vyprávět, v jednu chvíli my trochu zatrnulo, když řekl že chlap kterého hledám je šéf jednoho ze zdejších velkých pašeráckých gangů, ale jen na chvilku. Po pár minutách domluvil a mě už se v hlavě začínal rodit plán, poté co domluvil, vzal jsem své kladivo, za jeho nářků mu zlomil obě nohy a vzkázal mu ať tu zůstane jako varování pro své kámoše, že si pro ně jde spravedlnost…

Sedím ve své malé světnici, klečím před postelí a modlím se, dlouho už jsem se nemodlil, neměl jsem čas, měl jsem moc věcí na práci. Ale sám vím že jsou to jenom výmluvy, nenávist zaslepila mou víru a já cítím jak už my Moradin toliko nenaslouchá. Nechápe můj cíl! Je to sobecký bůh! I když Firn nebyl Moradinovým knězem neznamená to že bych ho neměl pomstít! Moradin ať táhne do pekel! Sakra!
Ten večer jsem se modlil naposled…

Tahle situace nebyla zrovna příjemná musím říct. Pár chlapů od Zlatozuba se dozvědělo o mém řádění a odchytli si mě. Proč jsem byl jen tak nepozorný když jsem odcházel od Aireen! Ta malá čubička mě vždycky natolik rozdovádí že úplně zapomínám na opatrnost!
Ale pozdě házet hrách na zeď a tak se s tím musím vypořádat tady a teď.
Sedím v temné komoře svázaný na židli a kolem mě stojí parta nebezpečně vypadajících chlapíků od Zlatozuba.
„Takže Boris jo?“ prohlásil jeden, zatímco žvýkal tabák.
„Pěkně si nasral Zlatozuba, na jeho hochy si jen tak někdo jako dovolovat nebude, si myslim že by sme se jako měli vyrovnat.“
„Vyser si voči zasranej kreténe.“ Syknul jsem na něj.
„Áááá, skrček má koule a prořízlou hubu! Ale asi ne tolik jako by odpovídalo jeho hláškám.“ Pomalu vytáhnul tesák zpoza boty a začal se přibližovat ke mně.
„Strč si tu svojí kudličku do prdele než to udělám já, ode mě to totiž bude víc bolet.“
„Ztichni zmrde!“ zvýšil hlas a strčil my tesák do huby.
„Zlatozub je nasranej a řekl nám, že tě máme odstranit, ale neřekl jak, takže bych se choval slušně a my to pak možná odbudem rychle.“
„Ani hovno kreténe.“
„Takže to půjde po zlým…“ syknul a zařízl se mi ostřím tesáku do tváře a směrem od úst k uchu my ji rozřezával! Bože to byla bolest!

… moji lidé jsou ještě drsnější…

Můj několika měsíční hněv vybobtnal na povrch a zatnul jsem zuby, tisknouce mezi nimi ostří tesáku, ten se zastavil a ten kretén najednou ztuhnul a čuměl na to jako na boží chcanky.
Zabral jsem ještě víc, moje zuby bolí jako by se měli rozskočit! Zatáhnul více, ale čepel se ani nehnula. Po vteřině se ozvalo tichý rupnutí a cinkot železa na tvrdé kamenné zemi.
Stisknul jsem je tak pevně, že jsem jí rozkousl, ale i mé zuby to odnesli, celé levá strana byla rozdrcená…
Všici ztuhli a zírali jak vejři. Využil jsem toho, zvednul se i s židlí a narazil tomu hajzlovy hlavou do břicha, ten se tam svalil a začal zvracet, ale ostatní se kvůli tomu probrali, vytasili a…rozrazili se dveře!
Dovnitř vběhla docela různorodá sebranka, tasené zbraně a vedená drakoniáncem. Netrvalo dlouho a pobili je, kromě toho blijícího hajzla na zemi.
Rozvázali mě, podali my mou zbraň a ukázali na toho hajzla na zemi.
„Proč? Kdo jste?“
„Naše paní s tebou mluvila a vybrala si tě.“ Zahlásil drakoniánec.
„Vaše paní? Kdo?“
„Ve tvých snech, mluvila s tebou a ty jsi vzal její dohodu, poslala nás sem abychom ti pomohli.“
„Kdo je vaše paní?“ a zvednul jsem kladivo nad hlavu poblijánka.
„Tiamat.“

A kladivo dopadlo.

Tak a je to tady, nejdřív jsem s nimi nesouhlasil, ale čím víc jsem přemýšlel, tím víc se my to líbilo. Můj bůh mě opustil, je to srab a nezáleží mu na ostatních, Tiamat mi nabídne pomoc s mou pomstou, není to sobecká bohyně. Tiamat my nabídne bohatství, je to štědrá bohyně.
Do hajzlu s Moradinem i ostatníma!
Tiamat je má jediná bohyně

Městem se šířili zvěsti o novém knězi Tiamat, o Borisu „Železné držce“ Rangurssonovi. Tvrdém a nemilosrdném trpaslíkovy, který jde po krku Zlatozubovi a jeho gangu. Nejmocnějšímu pašeráckému gangu ve městě. Každý by si řekl že je to hlupák a bude brzo plavat v řece břichem nahoru. Jenže to nebyl on a jeho lidi kdo plavali v řece, ale Zlatozubovi lidi a sám Zlatozub se skrýval a bál se pomsty trpaslíka s železným úsměvem.
Proč Železná držka?

A kladivo dopadlo.
Uvidíme, teď si půjdu něco zařídit, setkáme se večer v hospodě Krvavej sud. A jak ty se vlastně jmenuješ ještěrko?“
„Já jsem Rhindo Široka, budu tvá pravá ruka knězi.“
„Dobrá, večer víte kde Rhindo. Teď se rozloučíme“
„Dobře knězi, zatím a kéž tě vůle naší paní provází.“
„Jasný jasný.“
Celá ta sebranka se sebrala a odešla a já zatím sebral zbytky toho tesáku, jeho úlomky a své zuby. Cestou ven jsem ještě nakopl mrtvolu hajzla a šel jsem si dál svou cestou.
Došel jsem skoro k hradbám do jedné budovy kolem které byl velký volný plac, sotva jsem vešel dovnitř pozdravil mě mohutný chlap, do půl těla nahý, zjizvený s kovářským kladivem v jedné a kleštěmi v druhé ruce.
„Co tě ke mně přivádí Borisi?“ poznal mě už podle kroku, sotva se otočil zarazil se a znova začal.
„Sakra, co to máš s ústy?“ vždycky mě štvalo to jak mluvil spisovně.
„Nic, jenom menší problémy, ale mam pro tebe práci Reubene.“ A s těmito slovy jsme mu do ruky vysypal zbytky rozlámaného tesáku…
Po pár hodinách, když dodělal svou práci jsem vyrazil dál do města až jsem došel až do zapadlé uličky smrdící krví a vešel do posledních dveří nad kterými bylo do zdi přibito dřevěné prase.
„Hej! Krvavej Rigu! Rigu Řezníku! Kde se kurva válíš?!“
„Kdo to dopr…no ty vole Borisi, co to máš s ksichtem?!“
„Dík za hezkej pozdrav, trochu jsem se porval a potřebuju po tobě prácičku. Přivyděláváš si i jako doktor všeho možného že?“
„No jasný, taky jako řezník a vrah.“ Usmál se. Neptejte se mě kde bere svoje maso.
„Tak za prvý, potřebuju to zašít a ještě se chci zeptat jestli sis někdy už hrál na zubaře.“
Večer, když jsem se dostavil ke Krvavýmu sudu jsem už měl novej úsměv.
Železnej úsměv.

Moje tažení proti Zlatozubovi pokračovalo lépe než jsem plánoval, má bohyně mě milovala a já jí byl oddán za její šlechetnost, Rhindo a jeho chlapci byli výborní válečníci a ulice pokrývalo tyto dny o mnoho víc mrtvol, naše kapsy se plnili zlatem a Tiamat získávala další duše. Byli to dobré časy.

Jeden můj starý přítel mi kdysi řekl, že se problémy vkrádají do domu na kočičích tlapkách. Podle mě problémy vyrážejí přední dveře okovanými botami.

„Šéfe! Musíme pláchnout! Ten vymrdanej trpaslík už je nám blízko! Tady jsme skončili, pojďme začít někde jinde!“
„Asi máš pravdu Cedriku.“ Promluvil po chvíli přemýšlení muž jehož ústa byla plná zlatých zubů, jediný pravý tam neměl.
„Zítra stáhneme všechny zbývající lidi a majete…“ nedokončil větu.
Dveře se s ránou rozletěli a třísky lítali do všech stran. Vešel jsem já a moji chlapci.
„Nazdar Deriku, nečekal jsi na mě dlouho?“ usmál jsem se, dlouho mě nic tak nepotěšilo.
„Doprdele…“ ozvala se od všech zúčastněných v místnosti co nestáli pod barvami Tiamat.
„Hele Borisi, myslím že se dohodneme ne? Dam ti všechny svoje...“ nedokončil větu.
Moje palice se s rozmachem rozlítla a prvnímu chlápkovy co my stál v cestě jsem zlomil páteř, Rhindo a zbytek se pustili do ostatních, bylo to krátké a krvavé.
Zbyl jenom Derek.
Chudák Derek.
„Borisi! Prosímtě! Co jsem ti kurva udělal že po mě takhle jdeš!“
„Neboj, ten kvůli komu to je, ti to řekne v posmrtném životě.“
„Dam ti všechno co mám! Nech mě žít!“
„Všechno?“
„Jo, úplně všecičko!“
„Dobrá, jako první ti vylámu tvoje zuby.“
„Což…!“ opět nedokončil větu, chudák Derek.
Vymlátil jsem mu jeho zlatý zuby a dal si je do svého váčku, Možná škoda pro Derika že jsem je vymlacoval obouruční palicí, nejsem s ní tolik obratný a trošku my to uklouzlo…
Chudák Derek. Měl jsme ho rád. Ále kecám, já ho nesnášel, ale znáte to ne? O mrtvých jen dobře.

Nadešli mi dobré doby, měl jsem klid, peníze a pověst. Pověst se v tomhle měst rovnala moc. A nesmím zapomenout na Aireen, ta malá elfa skončila se svojí živností a žila už jen se mnou, a byla pro mě jednou z mých nejcennějších věcí. Skoro by se tomu dala říkat láska.
Ale jak už vím mé srdce patří pouze Tiamat a Tiamat pro mě měla jiný úkol.
Řekla my sama co po mě chce, věc tak tajnou že jí zde nemůžu napsat. Věc tak důležitou že budu muset opustit svoje malé království a věc tak nebezpečnou že budu muset vypadnout co nejrychleji, tajně a sám.
Lásce přinášíme největší oběti a já se vzdal všeho.

V jedné hospodě, takový pajzl, který vedl takový starý mrzák jsem vyhledal Aldrika, trpaslíka s pověstí že dokáže vyvést každého z města aniž by si toho někdo nechtěný všiml.
Souhlasil rychle, vypadalo to že má sám problémy. Uvidíme co se z toho vyvine, budu si na něj dávat pozor.

Čekal jsem s Rhindem a několika nejvěrnějšími skryt na místě kde jsme měl mít sraz s Alrdikem, půl hodiny před jeho příchodem se tam poschovávalo několik členů Rikisova gangu, uvidíme co se bude dít dál, jestli na mě ten zastanek pajzl ušil boudu nabodnu ho prdelí na kůl a nechám vypálit i tu malou hospodu ve které pracoval, vím že má s jejím majitelem poměrně dobrý vztah.
Támhle přichází. Chvíli se baví s jedním z nich a ti ho poté napadnou.
Takže na mě asi neušil boudu. Chvíli jsem se kochal jak se bije, jako správný trpaslík, a poté když ho složili rozkázal jsme svým chlapům že máme práci.
Jako obvykle, bylo to krátké a krvavé.
Naživu jsem nechal jen toho žebráka s kterým se Aldrik bavil, řekl jsem mu že pokud se bude srát do lidí s kterejma mám něco do činění já tak příště zdaleka neskončí tak dobře a poslal chlapy pryč.
Potom jsem probral Aldrika, ten si něco vyříkal s tím žebrákem a vyrazili jsme pryč. Za cílem mé paní, tedy i za mým cílem…

Zpět