RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Temný elf
Povolání: Bojovník
Stav: Mrtev
Kampaň: Poinar
Hráč: Kin
Systém: Dračí doupě Plus

Athiel en Imeron

Moře, vlny, nekonečné dálky… lákají dobrodruhy, plavce, námořníky, obchodníky, ale i zloděje, korzáry a piráty. Piráty, ty vrahy, lupiče, nejmenované krále moří. Jež křižují moře na svých po zuby ozbrojených lodích, a běda těm kdo jim zkříží cestu…

Nad mořem se vznáší opar, vlnky jemně bijí do obrovské lodě ukotvené poblíž jednoho menšího ostrova. Na lodi se vyjímá vyřezávaný nápis „Stará Mary“, kultovní a pověstmi opředená loď neméně známého piráta Vostřáka. Na břehu ostrova jsou vytažené čluny na kterých přirazila posádka po dlouhé době opět na pevnou zemi. Seděl mezi nimi jak samotný Vostřák, tak i jeho první důstojník Athiel en Imeron. Vysoký, šlachovitý temný elf, s holým tělem, potetovaným rudým tetováním a dlouhými, bílými vlasy.

„Dnešní noc je rozhodující…Vostřák padne a já nastoupím na jeho místo. Lunky, Derek, Ivor, Thaal a ostatní jsou se mnou. Za Vostřákem už stojí jen pár jeho věrných. Co já vím, tak jen Ighor, Nathan, Terviell a možná Iskariol, ale u toho si nejsem jistej. Zbytek posádky, řadovejch pirátů, se dal lehko zlákat vyhlídkou peněz a vzrušení ze vzpoury." Přemílal sem v duchu. Zvedl sem se a vydal na krátkou pochůzku po táboře, svůj věrný meč jako vždy s sebou, takže to ani nikomu nepřišlo divný. Po chvíli sem se zastavil u Dereka.
„Jasně, vyrážíme. Sežeň zbytek a jdeme oznámit Vostřákovi malou změnu ve vedení naší lodi.“ Derek se rychle zvedl a odkráčel směrem k jednomu ohni u kterého sem rozpoznal siluetu Thaala a pár jiným pirátů, co byli s námi. Po chvíli jsme se pomalu, ale dosti opatrně jak to jen piráti umí stáhli kolem ohně, kde seděl Vostřák. Na smluvené znamení jsme vystoupily ze stínu, a já předstoupil před ostatní.
„Hej Vostřáku, jsme se rozhodli, že tě už nechceme jako kapitána, nejsi pro mě a moje muže dost dobrej. Si mrtvej muž, a my přebíráme tvoji loď.“
„Ty a tvoji muži??“ Vostřák se pousmál. Jen sem se otočil za sebe a uviděl něco co bych radši ani neviděl. “Moji“ muži na mě mířily svými tesáky, šavlemi, meči a vůbec vším co měli po ruce.
„Myslim, že jedinej mrtvej muž tu budeš ty, Athieli. Vemte ho a doveďtě na ten vysokej útes na pobřeží.“ Pokusil sem se bránit, ale proti takové přesile sem neměl šanci. Během čtvrt hodiny sem stál přivázaný u kůlu poblíž útesu a čekal na ráno kdy mě na útesu popraví a shodí do moře.

...

„Jak to vlastně začalo?Jak sem se potkal s Vostřákem?“

Moře, vlny, nekonečné dálky… probral sem se na pobřeží jednoho menšího ostrova a koukal do tváře nějakému muži. Nevím, neznám ho, kdo to je?
„Kdo jsi, chlapče?“ Zeptal se.
Nevím, neznám své jméno.
„Nevadí asi jsi ještě v šoku, našli jsme tě skoro utopeného na pobřeží. No a abychom nebyli neslušní, já sem Vostřák. Hmm…námořník.“

Dobře se o mě postarali, dali mi najíst, napít, oblékli mě. Byl jsem zvláštní, měl sem u sebe jen velký černý meč, po celém těle jsem byl potetován, a oblečen do kdysi určitě velice drahého oblečení, ale teď již značně poničeného. Nic sem o sobě nevěděl, ani své jméno, či odkaď jsem. Jediné co jsem o sobě zjistil bylo že na meči a stejně tak na mé noze bylo napsáno ve starých runách Athiel en Imeron. Vzal jsem si to za své jméno, pokud jím už nebylo.

U Vostřáka jsem se brzo uchytil. Zachránil mi život a začal se o mě starat. Bral jsem ho skoro jako staršího bratra. Byl jsem tehdy teprve 14letý (podle výpočtů nějakého astrologa). Dychtil jsem po vzrušení, dobrodružství, penězích a všem možným ostatním, a život piráta mi to dal. Zprvu mi vadilo někoho zabít, někoho unést, či jen tak okrádat nevinné, ale doba pokročila a byl jsem to já, kdo plánoval přepady, nájezdy, apod. A Vostřák stál vždy za mnou. Držel nade mnou ochrannou ruku. V té době jsem se stal prachsprostým vrahem a lupičem, nic mi nebylo dost svatý a řídil jsem se heslem, že všechno co chci si můžu vzít. Posádka mě uznávala a respektovala, brzo jsem se stal druhým a následně i prvním důstojníkem na lodi. A chtěl jsem čím dál tím víc. Vostřáka jsem uznával jako neměnnou autoritu a jako toho kdo mě zachránil a podpořil mě v těžkých časech. A přesto mne pirátský život natolik pozměnil, že jsem se rozhodl že už ani sám Vostřák mi není dost dobrý za kapitána a na jeho místo jsem chtěl nastoupit sám. Ale nebyl jsem si jist. Můžu to udělat? Přeci jen mu dost dlužím, ale asi i sám Vostřák si uvědomil mou touhu a že není jisté jak dlouho ho ještě budu poslouchat a tak se mě pokusil preventivně zbavit sám.

„Hej Athieli, Vostřák si tě volá. Máš se za ním stavit v jeho kajutě.“
„Díky Ighore, hned tam budu.“
Vydal jsem se za Vostřákem do jeho kajuty. Zaklepal a na pozvání vešel. Už tam seděl Nathan a spolu s Vostřákem něco probírali nad nějakým plánkem.
„Bezva že jsi tu, Athieli. Právě tu rozebíráme plán útoku na jednu slabě bráněnou, ale zato bohatě naloženou bárku. A ty povedeš přepad.“
„Jasný. Kdy, kde, kdo, s kým, jak?“
„Jen ty a pár mužů z posádky. Pojedete na náhradním člunu a zbytek doplavete, aby si vás stráže nevšimli. Zabijete jak stráže, tak posádku. Strážnejch by mělo být tak kolem pěti, a v posádce nějaká ženská s dětma. Zabít.“
„Jasný. Kde bude poklad? A co to vůbec je?“
„Měl by bejt v podpalubí, za zamřížovanejma vratama. Co já vím tak nějaký alchymistický výbušniny. Budou se nám hodit, takže spolejhám speciálně na tebe že mi je přineseš.“
„Nemusíš mít obavy. Osobně je odtamtud vyzvednu.“
„Bezva. Jdi.“
Příští den, okolo dvanácté večer, jsem já a dalších pět mužů nasedli do náhradního člunu. Chopili se vesel a pluli směrem k našemu cíli. Když jsme loď uviděli na obzoru, tak jsme potichu skočily do vody a začali plavat k našemu cíly.

Když jsme doplavali chytl jsem se kotvy a po ní vyšplhal nahoru, na loď. Jednoho strážného na palubě jsem hned umlčel ráznou ranou do zátylku a pak nadobro do krku dobře mířeným úderem meče. Naproti mě jeden z mužů tiše zneškodnil dalšího člena ochranky a tak mohl zbytek v klidu vylézt nahoru.Vešli jsme dovnitř, do podpalubí. Rozdělily jsme se. Šel jsem pomalu, najednou se přede mnou otevřeli dveře a vyšlo ven malé dítě. Rozespale se na mě otočilo a už otevíralo pusu že začne ječet. To by mohlo velice poškodit naši akci ne-li ji úplně pokazit. Rozběhl jsem se a nabodl ho na meč, přibodl ho ke stěně. Koukalo se na mě svýma očima a z úst mu pomalu vytékala krev…vytrhl jsem svůj meč a rychle pokračoval dál, nechávaje dítě umírající ležet na chodbě. Nemám času nazbyt, musím jít.

Po chvíli chůze dorážím do podpalubí. Nikde nikdo. Jen u mříže pospává jeden strážný. Potichu k němu přijdu a rychlým chvatem mu zlomím vaz. Otvírám vrata a tam je kolem šesti sudů, které mám vyzvednout. Sám je neunesu. Čekám.
Náhle jsem si všiml,jak támhle v rohu hoří nějaký provaz.
…Doutnák!
Okamžitě se zvedám a utíkám na palubu.Běžím po schodech,chodbou,okolo mrtvoly dítěte, dveře, chodba, schod, další, práh, paluba…KABOOOM!!!

Moře, vlny, nekonečné dálky, ticho, hlubina, tma, zima.

Probudil jsem se na pobřeží. Kolem mě známé tváře. ŽIJU! Vzadu stojí i Vostřák a ti muži co se mnou byli na přepadu. Jak to že nejsou vůbec zranění? Jak to že nebyli v podpalubí? Cesta tam byla jednoduchá a rychlá. Kdo zapálil doutnák? Kdo? A proč?

Po nějaké době mi došlo co se stalo, hlavně když jsem se vloupal do Vostřákovi komnaty a našel tam plány přepadu a dočetl se z nich jak a co. A taky to, že mise se nepovedla. Měl jsem tam totiž umřít…
To bylo posledním popudem k tomu přesvědčit posádku ke vzpouře. Stalo se tak. Dlouhé dva měsíce jsem vzpouru připravoval až nakonec jednoho večera u ohňů co jsme po dlouhé době opět stáli na pevné zemi proběhla, ale jinak než jsem předpokládal. Vostřák se o ní z úst jednoho donašeče dozvěděl a obrátil posádku proti mně. A tak teď stojím na útesu nad mořem a čekám na ráno.

Slunce vyšlo nad mořem. Jeho paprsky se odráží od hladiny a nádherně se lesknou. Nad třpytivým mořem na útesu stojím já. Se svázanýma rukama čekající na okraji a proti mně Vostřák s třemi piráty, kteří drží v rukou natažené kuše. Kuše v rukou mých bývalých přátel.
„Tak Athieli, bylo mi jasný že to takhle skončí. Jsi nenahraditelný, ale taky moc ctižádostivý a moci chtivý na to abych tě nechal žít. Pro Starou Mary to bude velká ztráta, ale od tebe se zabít nenechám. Takže se naposledy nadechni vůně moře, které bude i tvým hrobem, jako pro správnýho piráta, kterým si byl.“
„Díky Vostřáku, ale do pekla půjdu tak i tak a rozhodně nechci zemřít tvojí rukou a na tvůj povel. Měj se.“
Hned na to co jsem to dořekl jsem vyskočil do vzduchu a pomalu seskočil dolů z útesu. Letěl jsem dlouho. Lehký mořský vánek mi vál kolem těla. Slunce jež stoupalo zpoza moře mi svítilo do tváře. A dopad do vody jež mě v mžiku obklopila jsem vítal jak obětí ztracené matky.

Moře,vlny,nekonečné dálky…

Zpět