RomiKova družina

Obecné informace

Rasa: Trpaslík
Povolání: Bojovník
Stav: Živá, právě probíhající kampaň
Kampaň: Forgotten Realms
Hráč: Vezír
Systém: DnD 4e

Aldrik Whitescar

„Cože?! Ty bezvokej hajzle!“ Vokamžitě vypadni nebo ti vymlátim ty poslední zuby co v tej tvej smradlavej držce máš!“
„Za to zaplatíš ty prokletej pajzle! Nemysli si, že když si z Icewind Dalu, že si můžeš vyskakovat na mě nebo rovnou na náš gang!“
„Víš ty co?“ chytil ho trpaslík za krk a zvednul ze země tak, aby mu viděl do obličeje. „Mě je u řiti nějakej ten váš posranej gang. Tak jim s úsměvem vyřiď muj srdečném pozdrav.“ Usmál se a pustil žebráka na zem. Žebrák zmizel v obklopení mlhy.

Bylo ráno, Luskan obklopovala mlha a opilci se probouzeli ze svého alkoholového oparu, kdy se hrozili nad sumou, kterou večer propili a většinou odcházeli mírně potlučení. Luskan, město špíny, zločinu, snad všech hříchů a žádných ctností. Ráj pro neobvyklou výdělečnou činnost a téměř peklo uživit se tu svojí poctivou živností. Nemám tu ani živnost, ani část podsvětí. Jen vyhazuji žebráky a opilce bez peněz z hospody. Co nejdále od ní.
„Tak tady máte…“ dopadlo pár mincí na stůl. „…bohužel víc sem u něj nenašel.“
„Hm. Příště to snad bude lepší Aldriku, ale děkuju.“ prohodil již starší člověk a odešel do kuchyně.
„Tohle by se u nás na severu, v Icewind Dalu, snad nikdy nestalo. Parchantí.“ Zvolal sem za ním a ze dveří akorát mávla ruka. Sedl jsem si na židli, nohy dal na stůl a pozoroval z okna, jak mlha pomalu obklopuje domy a lampy se pomalu zhasínají. Měl jsem pravdu. Tohle se tam nikdy nestávalo.
„Zítra, jestli to půjde dobře, zaplatím ti. I za minule.“ ozvalo se ze zadu. Já už jen mávnul rukou.
„Třeba půjde. Třeba.“ Podíval jsem se na dveře kuchyně a pak zase zpět z okna.
„Vždyť víš. Od té doby, co zmizela Ianel, jde to tu o moc hůř. Chybí mi, nebudu to zastírat.“ sedl si vedle mě a začal koukat do okna. Tohle ráno se táhlo více než kdy dřív.
Ianel. Byla to krásná holka ve zrůdném městě. Vraždy tu jsou na denním pořádku a bohužel jednoho večera to potkalo i jí. Arlena to ničilo čím dál tím víc. Už si ani nepamatuji, jaký byl předtím. Před těmi pěti lety, co jsem do Luskanu vešel poprvé a on mi nabídl skromnou práci.
Často se ptám sám sebe, proč jsem zavítal do Luskanu. Občas najdu odpověď, občas ne. Většinou tam figuruje to, že už mě nikde nic nedrží. Snad mě jednou nebude nic držet i tady a já zase půjdu o město dál.
„Konec snění Aldriku. Je tu hrozný bordel. Pomůžeš mi, žejo?“ s letmým úsměvem a jeho obvyklým přístupem mi sdělil stařec. Nemohu odmítnout.
„Říkám ti, Arlene, že jednou najdu toho, kdo zničil v Orkusovo jméně mojí vesnici. Věř mi nebo ne.“ prohodil jsem do větru.
„Pořád to říkáš, ale zde si nic nenašel co? Už si ani nepamatuji to jméno. Jak se jmenoval?“
„Sekhesh…jmenoval se Sekhesh.“

Dny se táhly a krom občasné rvačky, která akorát potvrzovala stereotypnost mého života, se nic nedělo.Jednoho dne jsem vylezl před hospodu dát sud od piva do zadu za hospodu mé oči mě překvapovali. „Zase ty?! Něco sem ti snad řek!“ zařval sem na žebráka a ten se nepřekvapeně rozešel ke mně. „Přišel jsem tě jen varovat. Nechceme tě tu. Buďto vypadneš i se svou ztracenou bohyní a nám necháš volnej průchod k obchodu a nebo se něco špatného stane. Nechtěj, abych tě o tom musel názorně přesvědčit.“ Zadíval sem se na něj a s „vypadni…“ na ústech sem odešel zpět dovnitř. „Slyšel sem, že Sekhesh byl viděn v Baldurově bráně…“ Otočil sem se: „Cože? Jak to víš?“ A on jen s úšklebkem dodal: „Vypadni z města a já ti to řeknu, neboj se o to, jak.“ a odešel. Den nemohl být ještě divnější. Ale byl.

„Jedno pivo!“ zařval na prázdnou hospodu zlatý trpaslík a sedl si na moje místo. Byl to kněz, vypadá celkem normálně. Až na znak na jeho vyholené hlavě. Byl mi nějak povědomý. Já ho znám.
„Kdo jsi?“
„Boris.“
A je to venku, já věděl, že ho odněkud znám. Boris Železná držka. Kněz dračí bohyně, který v tomhle městě má už slušné jméno. A to nejen kvůli tomu, že zničil Zlatozubý Gang.
„Co chcete?“ zeptal jsem se ho bez zájmu.
„Ale…lidi poblíž si šuškaj, že jim tu nějakej trpaslík narušuje obchody. Tak sem se na toho hrdinu chtěl podívat…“
„Jestli si už viděl dost, tak můžeš jít, mám tu dost práce…“.
Boris se podívá na prázdnou hospodu. „Ano vidim, chápu, čas sou peníze, takže přejdu k věci. Potřebuju někoho, kdo mě odtud dostane. Jednoduchý. Levný.“
„Hm…“ prohodil jsem a donesl si pivo. „…dobrá, pomůžu ti. Kdy že?“
„Zejtra…zejtra.“ a ukázal na prázdný korbel.

Dalšího dne jsem dorazil na smluvené místo, Boris už na mě čekal. Z tohohle místa jsem většinou vyváděl „zákazníky“ ven z Luskanu. Vedla stokami, příkopy, rozpadlou částí ještě z dob boje s Baldurovo bránou. Měl jsem jí celkem osvědčenou. Východ byl směrem k Bandurově bráně, a tak se rovnou umožňovala volba cesty. Kromě krys a jiných malých potvor se nikdy nedalo nikoho jiného potkat. Většinou. Poslední dobou musím mít opravdu smůlu. Někdo se plíží proti nám. Posvítil nám do tváří.
„A heleme se, koho to sem smrad nese.“ spustil už tak známý hlas. Posléze přitáhl zpět louč a my uviděli do jeho tváře. Byl to ten žebrák, co si jeho parta dělala zálusk na Arlenovu hospodu.
„Co ty tu kurva děláš?!“ odvětil sem a uchopil kladivo pevně do rukou.
„Jen se chceme s klukama ujistit, že se už nevrátíš…“
Po té nás obstoupilo několik mužů. Byl jsem překvapen, ale pokaždé, když ho vidím, začíná to ve mně vřít.
„Netvař se tak. Nechceš dopadnout jako Arlenova dcera. Měla podobný výraz, když sme jí přepadli…“ a vytáhl její skromný náhrdelník.
„Ty jeden…“ chystal jsem se ji pomstít, když mě přerušil.
„Nedělal bych to bejt tebou, jinak se ode mě nedozvíš, kde najít toho, koho hledáš.“
„Tak a dost. Uhni, nebo toho budeš litovat.“ prohodil jsem.
„To mi stačí. Na ně!“
Tak to vždycky bývá, někdo si usmyslí, že by bylo nejlepší mě vidět obličejem v blátě zakrváceného krví. Vždy si každý myslí, že to bude lehký.
Rozběhl jsem se proti nejbližšímu z nich a udělil jsem mu ránu štítem přes nos mezi oči. Chudák potom ani nevěděl která bije. Říkal jsem si „Jeden dole,pohoda…“ když mě ze zadu udeřila hlava od kladiva. Před očima mi probliklo, jen jsem viděl, jak se zem celkem rychle přibližuje ke mně. Rychle jsem se přetočil na záda a uviděl jsem známého žebráka. Ránu jsem mu oplatil kladivem přes bok. Směska krev a slin mi dopadla na hruď. Fuj. Odvalil jsem se a pokusil se vstát, jenže se na mě dobře připravili. Bylo jich víc než dost. V pokleku mě umlacovali a já jim nestačil vracet rány. Jediné, co si vybavuji je, že jsem ještě 3 z nich stihl přetáhnout buďto přes obličej, hruď nebo nohy. Pak už byla kolem mě jen a jen tma.

„Vstávej!“ probudil mě trpasličí hlas a já poznal, že to nebyl sen. Hlava mi třeštěla a z temena mi tekla krev. Kolem mě leželo plno zmlácených mužů a u strany se držel za břicho známý žebrák. Nevím, jak to Boris dokázal, ale zbytek musel pomlátit on. Přibelhal jsem se k žebrákovi.
„Tak…a teď mi pověz, kde najdu Sekheshe. Nebo tu tvojí mrzkou existenci ukončim tady a teď.“ zašeptal jsem mu s kladivem v rukou a s odhodlaným výrazem.
„Dobrá dobrá! Najdeš ho v Baldurově bráně. Ten, kterej by mohl vědět, kde se ukrývá, většinou chlastá v hospodě U Tří sester. Když mu řekneš, že tě posílám já, měl by ti být ochoten cokoliv sdělit…“ řekl s klepoucíma se rukama a výrazem zděšení ve tváři.
„Díky ti…zmiz!“ a vyrazil jsem dál po cestě pryč z města.

„Nemam rád komplikace…“ sdělil jsem Borisovi a dál ho vedl cestou. Možná něco říkal, ale já ho nevnímal. Přemýšlel jsem o tom, zda-li tu bude Arlen v bezpečí. A také o tom, zda-li stopa po Sekheshovi mezitím, co dojdeme do Bandurovi brány, nevychladne.
Šli jsme dál stokami, kde jsme míjeli krysy a po chvíli jsme dorazili na okraj rozpadlé části města. Na chvíli jsem se zastavil, podíval zpět a přemýšlel, zda-li není pozdě na to se vrátit a dál pomáhat Arlenovi. Jenže touha najít Sekheshe byla silnější. Dlouho v noci jsme vyšli za hradbami Luskanu a krom malého překvapení nezahlédnuti. Další dobře vykonaná práce.
„Zapomněl jsem ti poděkovat, Borisi…“

A tak jsme putovali směrem k Baldurově bráně. A tak jsme potkali ty, kteří s námi podnikají vzrušující dobrodružství a těší se z naší společnosti.

Zpět