RomiKova družina

Ohodnotit článek

Poznámka k článku

/p>

Vitus v Plzni

Prolog:

Každý jeden z nás, než se rozhodne vyprávět nějakou cestu, se musí rozhodnout o jedné věci – kde vlastně ta cesta začíná? A samozřejmě, v zápětí je nucen zodpovědět otázku druhou, logickou – kde vlastně ta cesta končí? A pak je tu ještě jedna otázka, záludná – o čem to vlastně chci vyprávět?

I když vím, že moje cesta začala někde v hlubinách času a, jak doufám, v jiných hlubinách zase skončí, ta cesta, o které chci vyprávět, tak ta začíná v pátek 9.6.2006 a končí hned v sobotu 10.6.2006 a vedla jen do Plzně a zase zpátky. Jinými slovy cesta nikterak dlouhá ani daleká, jejímž účelem bylo seznámení se s RomiKovou herní družinou a jejich způsobem hraní DrD+.

Naskýtá se tedy otázka další, nebezpečná – proč o ní psát?

Ti z vás, kdo mají děti, jsou sami dětmi, pracují ve výzkumu či se jen tak rádi ptají, jistě ví, že slovo „proč“ a ještě k tomu v otázce je něco nebezpečného, protože vede často nejen odpovídajícího, ale i tazatele na dalekosáhlé a daleké výpravy za poznáním, plné nebezpečenství a nástrah. Proto tedy na tuto otázku nebudu odpovídat, dobrodružnější povahy ať se pokusí odpovědět si sám.

Kapitola 1. – před cestou:

I když má každá cesta nějaký začátek, více či méně jasně stanovitelný, je zcela nabíledni, že má začasté i nějakou fázy předcházející – například přípravnou. Tedy i já musel svoji cestu připravit. Vzhledem k tomu, že naše korespondence s RomiKem na toto téma byla více než dlouhodobá, šlo tedy jen o doladění detailů – zda s sebou brát spacák, kostky, tužku, papír, pravidla DrD+ a podobné záležitosti.

Nakonec se však ukázalo, že do přípravné fáze zapadnul i Dodo, jenž jakožto plzeňák byl rovněž dychtiv se zapojit a jehož přítomnost ze mne trochu shodila obavy z toho, že se budu nacházet v novém a tedy pro mne neznámém prostředí.

Doladění cestovních detailů již bylo otázkou zjištění, jak se autem dostat do centra Plzně, kde Romik přebývá.

Kapitola 2 – cesta tam (kapitola poněkud stručná):

Cesta tam začala přesně v 15:30 a cílem bylo dostat do Plzně z Prahy tak, abych stihnul začátek pravidelného hraní RomiKovi družiny, tedy 18:00. I když došlo k nějaké té zácpě, nakonec jsem se do Plzně dostal již po 17:00 a po nějakém tom nezbytném bloudění jsem zaparkoval nedaleko RomiKova domu.

Kapitola 3 – herní sezení číslo jedna, pátek večer:

S RomiKem jsme se poznali značně lehce (měl jsem výhodu faktu, že jsem si prohlídnul fotky na jeho stránkách) a k mému překvapení byla celá herní družina toho večera pohromadě včetně Doda, jenž nám ovšem v úvodu stručně oznámil, že mu jeho přítulkyně oznámila, že stihla jeden autobus dříve domů a tedy že herní sezení musí opustit hodinu před avizovaným koncem v 22:00. (Zde bych si dovolil parafrázovat klasickou komickou dvojici Š + G: „Chudák, a tolik se na to sezení těšil“).

Dalšími přítomnými večera byli (v pořadí, jak jsme se představovali) – Kafewaroš (dále jen Kafe), Marek (pro neznalé – RomiKův bratr), Kafewaroš bráchoš (dále jen Kafe mladší), Martin a Julius Štěpán (dále jen Julča). Celkem tedy byla Romikova družina v sestavě 5 + PJ a dále my dva s Dodem. Jak jsem ovšem byl přítomnými ujištěn, jednalo se pouze o větší polovinu standardní herní skupiny a jak to později komentoval RomiK: „Já vím, že hrát v míň lidech je lepší, ale když já se vždycky nechám přemluvit.“ Celá tato situace ve mně vyvolává pocit, že Plzeň je ráj hráčů RPG, neboť si většina PJů na diskusních klubech Lopuchu stěžuje na nedostatek hráčů, než jejich přebytek.

Rovněž se v této souvislosti musím zmínit o krásné faux-pais, jíž jsem se dopustil díky nedostatku empatie (jak říkává moje manželka: „Ty jsi empatický prvok.“) – všimnul jsem si, že po (námi) okupovaném bytě, kde za normálních okolností bydlí RomiK se svými blízkými a drahými, tedy v tomto bytě jsou strategicky rozmístěny nejen fotografie členů domácnosti (jak už to tak bývá), ale i jedné sympatické slečny, jejíž tvář jsem později objevil na kalendáři z roku 2004. Původní informace od RomiKa zněla (alespoň mně), že se jedná o slečnu, která s nimi již delší dobu (asi od začátku) hraje. Tehdy jsem nabyl dojmu, že se jedná o nějaký kult osobnosti a že se zřejmě bude jednat o nějakou místní osobnost. Teprve mnohem později na můj dotaz proč onu slečnu mají i na strategickém místě v obýváku (tedy obvyklé doméně rodičovstva), mi bylo vysvětleno, že se samozřejmě jedná (mimo výše uvedený fakt příslušnosti k herní družině) i o RomiKovu slečnu…

Ehm, tedy, zpět k hernímu večeru, že?

Herní situace večera sestávala z řešení určitých zapeklitostí v jednom městě, kde se družina zamotala do jistých intrikánských kruhů. Vzhledem k tomu, že nechci mnoho prozrazovat, nebudu se rozepisovat o obsahu hry, ale o hře samotné. A zde musím zkonstatovat, že jsem byl mile překvapen pohodovou atmosférou celého sezení (i když osobnosti jednotlivých hráčů se samozřejmě musely projevovat a promítaly se logicky i do chování postav). Na tomto místě bych tedy chtěl předestřít jeden zásadní axiom, jenž se mi potvrzuje ve všech dobrovolných činnostech lidského snažení, jež vyžadují týmovou práci. Tento axiom zní:

Základem pro každou dobrou skupinu (tedy herní, hudební, divadelní a jakoukoliv jinou) není mistrovství v nějaké činnosti, jíž se skupina zabývá. Tohoto mistrovství lze dosáhnout zcela jistě postupem času a nahrazovat jej synergickým efektem. Základem pro každou doboru skupinu jsou dobré osobní vztahy mezi zúčastněnými, nejlépe na platformě přátelství.

Samozřejmě kromě otevřeně přátelských vztahů v RomiKově družině, fungují tam i jistá specifika, o nichž by ovšem musel povyprávět sám RomiK. (Malá nápověda – zeptejte se ho na „sojky“…)

Ovšem abych stále neodbíhal od tématu – ten večer jsme s Dodem dostali jedinečnou šanci střihnout i dvě CP, jejichž hraní jsme se zhostili s radostí. Celý večer se pak nesl ve znamení zajímavé hry, kdy se družina postav chovala zcela jinak, než by bylo vhodné podle scénáře „mapy“ (synonymum RomiKovi družinky pro to, co jiní znají jako „dobrodružství“, „dungeon“, „jeskyně“, „modul“, „scénář“ atd.). Avšak tuto nevhodnost chování družinky postav PJ předpokládal. Co však PJ původně nepředpokládal, že se ony dvě svěřené a externě „vedené“ CP budou rovněž chovat tak trochu po svém.

Celá „mapa“ směřovala k momentu, kdy je družinka postav postavena před úkol, jenž nemohou odmítnout, nemohou opustit danou oblast, nemají šanci se prosekat pryč a mají fixní termín, po kterém to s jejich snažením a původním cílem snažení bude vypadat dost zle…

Zde bych opět opustil scénář a průběh hry a zaměřil se na hraní jako takové. Pokud bych měl vše shrnout, pak hra měla úroveň, jíž jsme s naši starou družinou v DrDold prakticky nikdy nedosáhli – jenže to bylo před deseti lety a teorie RPG byla v našich lesích, luzích a hájích značně skoupá na slovo. Proto pokud bych to měl hodnotit z pohledu dnešního, pak musím říct, že stále v organizaci herní skupinky i hraním samotném cítím jisté rezervy, které by bylo možné využít, avšak na obranu RomiKovi družinky musím uvést, že jejich věkový a osobnostní rozptyl můžou bránit zavedením některých věcí a celkově se většina hráčů po většinu času dobře bavila a přičtu-li k tomu, že RomiK jakožto PJ musel zvládnout i dva exterňáky, pak celá skupinka je na nejlepší cestě k herní dokonalosti a zvlášť RomiK si zasluhuje chválu a obdiv.

Celé sezení pak večer těsně po domluvené 22:00 hodině vyvrcholilo zvládnutím celén zapeklité „mapy“ (i když již bez Doda, který bohužel musel sezení opustit již po 21:00 a neměl šanci dohrát svoji roli do konce) a konečným dělením bodů. Na vysvětlování motivací a stavu CP, jež obvykle po „mapě“ probíhá tak již nezbyl čas, neboť Martin s Julčou se museli ubírat do nějaké další společnosti (dle spěchu a povznesené nálady by v tom mohlo být jedno z oněch klasických „sex, drugs and rock´n´roll“) a samozřejmě Kafe mladší měl od rodičů termínovaný příchod, do kdy jej musí Kafe starší dotlačit do hajan.

Kapitola 4 – trochu RPG teorie, noc z pátku na sobotu:

Vzhledem k faktu, že jsem se nacházel v hlavním městě piva, nebylo možno vynechat návštěvu některého z podniků a tak na doporučení místních (tedy RomiKa, Marka a Kafeho), jsme se přesunuli do non-stop podniku, kde jsme začali teoretickou debatu ve třech (tedy já, RomiK a Marek) a následně pak pokračovali ve čtyřech (přidal se k nám Kafe), abych to nakonec zakončili ve třech (Kafe nakonec šel domů, řka „jdu se učit“.)

Kromě probírání událostí večera a způsobu hraní RPG, dále pak trochu historie osobní i RPG jako celku) pak nakonec řeč padla na tvorbu světa, kde jsme rozebírali své světy. Ano, přiznám se bez mučení – asi jsem toho nakecal nejvíc, nedá si nic, když se mi to rozjede, tak mne musí někdo zastavit.

Celá učená debata skončila v momentě, kdy už nám fakt nechutnalo pít a k našemu překvapení se venku již začalo rozednívat.

Kapitola 5 – nákupy, sobota dopoledne:

Po troše spánku (asi nějaké 3 hodinky) jsme s Romikem vydali na obchůzku po městě – naposledy jsem v Plzni byl před skoro dvaceti lety a dost se toho změnilo. Prošli jsme tedy trochu centrum (musím říct, že plzeňská synagoga je opravdu jedna z nejhezčích, co jsme kdy viděl), provedli nějaké nákupy a šli domů.

U nákupů musím poznament, že jsem se konečně dostal nejen pokračovaní Trpaslíků a k dalšímu Pratchettovi, ale i jsem si rozšířil sbírku figurek k DrD+ a na rozdíl od e-shopu Altaru jsem zjistil, že autor figurek k DrD+ dělá i své figurky, jež jsou ve správném rozměru a dají se dobře používat…

Kapitola 6 – snídaně a Carcassone, sobota odpoledne (kapitola tak trochu informativní):

Po nákupech jsme s RomiKem zkonzumovali snídani, seznámil jsem s Markovou slečnou, shlédl (neplánovaný a nechtěný) sestřih z Pádu třetí říše a nakonec s částí dorazivší družinky sehráli partičku Carcassone, čímžto mi Kafe-bráchové udělali radost, neboť je to jedna z mála moderních deskovek, jež ovládám (je totiž hratelná i ve dvou a tak ji občas hrajeme s manželkou), neskončil jsem špatně (někde v polovině peletonu) a mezitím dorazili i chybějící družiníci a mohla se dát ještě jedna „mapa“.

Kapitola 7 – herní sezení číslo dva:

Herní sezení probíhalo opět v podobné sestavě jako páteční – tedy Romik coby PJ, za postavy pak Kafe, Kafe mladší, Martin a Julča. Dodo již dorazit nemohl a Marek měl jisté odpolední povinnosti se svojí slečnou. Mě bylo opět dovoleno střihnout CP a rovněž jsem tak trochu asistoval RomiKovi.

Tentokrát bylo herní sezení zaměřeno na „mapu“ spíše akčního charakteru (původně RomiK myslel, že bych si mohl zahrát postavu kněze, jež by se pro tuto „mapu“ připojila k družince, ale s díky jsem tuto možnost odmítl, protože kněz potřebuje mnohem více prostoru ve více „mapách“, aby se mohl stát právoplatným členem družinky a nýt jí nápomocen).

Avšak nakonec jsme se s RomiKem dohodli, že se pokusíme díky spojeným silám trochu zabrnkat hráčům na nervy a tak jsme přidali pár CP setkání, jež by mohl RomiK rozvinoutjindy a jinde. Abych snad neprozrazoval více, dovolím si jen poznamenat, že jisté „psychování“ vlastních postav se nám podařilo dosáhnout, ale díky tomu došlo k distabilizaci začátku druhé části „mapy“.

Jak RomiK na konci naznačil – družinka (i když v kapánek jiné sestavě) celou tuto „mapu“ již hrála a kupodivu opět dopadla podobně patově, jako toto sezení.

Bohužel musel Kafe mladší sezení opustit dříve, než tomu bylo v pátek a tak jsem si mohl za něj zahrát jeho trpaslíka-válečníka, což mne podstavilo do nepříjemné role, neboť se přišlo na to, že opravdu ten soubojový systém nemám „v krvi“ tak, jak by správný hráč měl. Ale já jsem hned od začátku avizoval, že se více než v praxi pohybuji v teorii – kéž by byl i na Kladně přebytek hráčů RPG, jako je tomu v Plzni. Tímto se omlouvám všem, koho bych snad v tomto ohledu zklamal – nebyl to ani účel a ani jsem se svojí nízkou praxí hráče nikdy netajil.

Pokud bych měl celé sezení shrnout, pak musím říct, že hraní postav (RP) bylo mnohem intenzivnější než v pátečním sezení (možná, že to bylo i tím, že si ostatní hráči na moji přítomnost zvykli – přeci jenom jsem byl beznadějně nejstarší), a i když RomiK rozdal mnohem více zkušenostních bodů (nakonec byl průměr kolem 9), než obvykle, myslím si stále, že si to všichni zasloužili.

Kapitola 8 – cesta domů (opět stručná):

Večer jsme nakonec celý ten dvojden vyhodnotili, odkývali si, že to bylo přínosné a zkonstatovali, že setkávání PJů, hráčů a přiznivců DrD+, jež začal Dodo se svým Srazem, by mělo pokračovat a prohlubovat se. Kdyby se snad našel nějaký génius-dobrovolník, jenž by zorganizoval Pluscon, nemuselo by to být vůbec špatné.

Takže jsem nakonec nasedl do svého autíčka a odfrčel zase zpět na Kladno…

Epilogue:

Pokud si někdo z vás není jist odpovědí na počáteční otázku „proč“, pak je to taky dobře – jeden z hybných momentů ldiského bytí je právě nejistota. A pokud jsme v pohybu, stále na nějaké cestě – pak je vše v pořádku a tak to (snad) má být.

Zpět na seznam článků