RomiKova družina

Ohodnotit článek

Poznámka k článku

1. Slezina RPG Fora aneb jak to viděl RomiK

13. listopadu 2008; by RomiK

Než se rozepíši o samotné Slezině, měl bych vám povědět pár slov úvodem. tento reportík berte jen jako jakousi Lite verzi. Je to psáno pouze z mého pohledu a píši pouze o situacích, které jsem prožil já. další, obsáhlejší a informativnější reportáž bud k nalezení na RPg Foru (až tam bude, doplním odkaz). Celý tento reportík je psán v mírně nadneseném duchu:-). Při jeho psaní jsem měl velmi dobrou náladu a vzpomínal jsem na krásné chvíle na Slezině. Doufám v další Sleziny, Ať už jsou tu!

Dějství prvé: Před cestou

RPG Fórum je diskuzní server pro všechny příznivce Roleplayingových her. Každý je vítán, každý se může zapojit do diskuze a stát se aktivním přispěvatelem. I já jsem takhle před několika měsíci začínal. Na svůj první příspěvek si již nepamatuji, ale od té doby se Fórum stalo mojí nejoblíbenější internetovou stránkou (hned vedle stránek naší družiny).

Když se začínalo řešit uspořádání setkání diskutérů, takzvané Sleziny RPG Fóra, nevěnoval jsem tomu tolik pozornosti. Nepočítal jsem s tím, že bych jel. Přesto jsem se rozhodl pomoci alespoň členům mé družiny v organizaci – kdyby někdo z nich projevil zájem na Slezinu se odebrat.

Zájem projevil Kin. Během krátké doby mě nakazil a vše bylo jasné – musím jet. Přípravy nebyly tak složité, jak jsem si myslel. Svým nadšením a zápalem jsme na svoji stranu strhli i Kafeho. Býval by s námi jel i Kafe mladší, ale když zjistil, že Slezina není jen o „dračáku“, ale hlavně o jiných systémech vycouval a zůstal doma. Stejně jako zbytek družiny.

My jsme byli domluveni, že vyrazíme vlakem. Nechtělo se nám jet samotným a tak jsme přibrali ještě Gorana. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se i na společném hraní a možná dalších dílčích projektech. Sraz na nádraží a nás čeká další kapitolka.

Dějství druhé: Cesta tam

Ubíhala rychle. Ve vlaku jsme si přisedli k jisté postarší dámě a povídali jsme si s ní než vystoupila. Potom jsme si povídali spolu. Pár přestupů, cesta narvaným autobusem byla výborná. Nebylo tam k hnutí a tak jsme se rozhodli si vyprávět vtipy. Brzy nás poslouchala polovina autobusu. Jak jsme na to přišli? Goran vyprávěl vtp a byl příliš hlasitý, Kafe jej utišoval a do mě strčila nějaká babča se slovy: „Jen ho nechte, my chceme také slyšet.“

Po přestoupení a další cestě jsme vystoupili a čekala nás cesta pěšky. K tomu se váže jen jedna zajímavá historka: Když jsme vystoupili z autobusu a šli pěškobusem, dorazili jsme asi po půl hodině cesty k místečku s několika sruby. Vedla k němu šipka „Dálava“ tedy cíl naší cesty. O kus dál se pěšinka ztrácela a my stáli a nevěděli co dál. Kin se obětoval a přebrodil řeku aby se mohl vydat na průzkum srubů. Vrátil se a moc nám nepomohl, nic totiž nezjistil. Nikomu se nechtělo riskovat a tak jsme se vrátili a vyrazili jinou cestou. Mezitím jsem zavolal Morrack, která naši akci kryla od internetu. Dostal jsem přesný popis cesty a vše bylo nadějné.

Znovu jsme tedy s batohy pospíchali na místo konání. Cestou jsme narazili na Sathel, která rozvěšovala směrovníky na Slezinu. Ta se nás ujala a dovedla nás až k Dálavě. Už když jsme se blížili k místu, kde jsme před necelou půl hodinou byli nám byl jasný náš omyl.

Kdybychom se lépe rozhlédli, nemuseli jsme se nikam trmácet a mohli jsme čekat, než dorazí další účastníci. Ale konec dobrý, všechno dobré – a tak jsme si udělali větší procházku po okolí. Nicméně, tohle nebyl konec, ale teprve začátek. Začátek všeho úžasného, co se skrývá pod pojmem Slezina RPG Fóra.

Dějství třetí: Všichni na jedné hromadě

Pátek večer. Přijížděla první auta a lidé se začali seznamovat. Na některých akcích mi podobné seznamování (pokud se konalo) připadalo takové…trapné. Zde to bylo jiné. Člověk se na všechny těšil a byl zvědav, kdo je ten další příchozí. Některé z nich jsem pozdravil svým obvyklým pozdravem: „čus bambus.“ Občas mi byl odměnou vyděšený pohled značící myšlenku o tom, nakolik jsem normální.

Lidé se sjížděli, prostor se zaplňoval a skupinky se pomalu dávaly dohromady. Já jsem si s Quasitem, Vlasákem a Invictusem zahrál munchkina. Hra to byla dobrá, hlavně když Quasit prohlásil, že hra přímo podporuje švindlování a hlasité hádky mezi hráči. To první mi udělalo radost, konečně prostor pro legrační situace. To druhé ani moc ne, jelikož křičet je pro mě velkým problémem…

Během hry se mi podařilo stát se čarodějem, díky Invictusovi získat na hlavu kuře a společně s Quasitem zabít draka motorovou pilou. Ta hra se mi velmi líbí. Možná bych měl napsat, že to je hra, která parodizuje vybíjení jeskyní, rabování hrobek a zabíjení čehokoliv, co se pohne.

Potom už přišel čas na nějakou hru. Lidičkové se rozdělili do skupinek, já naverboval sedm lidí na hraní DrD+ a začalo to. Dobrodružství, které semnou hrály: Ája (Jersonova slečna), Jerson, Kafe, Kin, Goran a Bart nezáleželo příliš na systému, ale hlavně na zábavě. Družina postav procházela bláznivým mixem několika popletených pohádek. Přetrpěli všechna úskalí a pomohli dívce k její lásce. Manžel dívčiny, Princ jim to jistě nezapomene. Po hře se provedla ještě nějaká ta čumenda a šlo se na kutě. Alespoň já, a myslím, že jsem byl jeden z prvních, kteří zalehli.

Dějství čtvrté: Sobota, den D(ůležitý)

Jak to tak bývá, sobota byla od nejranějšího rána až do nejpozdějšího večera (nebo nedělního rána, chcete-li) vyhrazena jen a jen Slezině. Všichni jsme již byli na místě. Ve spacáku bylo teplo, matrace byla měkká a nikdo nevydával nosové zvuky během spánku nebo mě s nimi nedokázal vzbudit. Což pro mě vyjde nastejno. Tudíž moje první noc na Slezině byla dobrá, posilující a dostatečná.

Sotva jsem otevřel jedno oko, vstával jeden člověk. Jen jsem otevřel oko druhé, vstával jsem já. Den jsem začal tradičně, nějakým vtípkem. Pro mnohé rádoby vtipnou poznámkou, ale pár lidí se smyslem pro humor se přidalo a já si byl jist, že stejně dobrá nálada bude až do večera.

Čajík (maté s citronovou trávou) a Wastelandy, které jsme si s Kafem zahrály rozhodly o mém dalším osudu – vycházka. Goran vymyslel, Asgarden se přidal a já také. Vyrazili jsme na nedaleký hradištní kopec a zříceninu. Cestu jsme plánovali na dvě až tři hodiny. Nakonec se malinko protáhla. Ale to vůbec nevadilo. Protože jsme narazili na sladké švestky. Z oblečení se udělala zavazadla a přineslo se pár švestek i pro ostatní.

Během cesty jsme měli příležitost si všichni tři pořádně pokecat. Bylo to velmi přínosné a zábavné. Musím říct, že Goran i Asgarden jsou mojí krevní skupinou. Náš rozhovor se obracel i od RPG, ne sice tolik, ale občas ano.

Po návratu na Dálavu jsme já a Goran zjistili, že Jerson na nás čeká se svojí hrou „Německo 1936“. Já jsem si rychle vytvořil postavu, ostatní už byli připraveni a začalo se hrát. Jerson hru vedl, dále jsem s ním hrál já, Bart, Goran, Pieta a Ebon. Prostě správná pětka. Hra byla velmi taktická a realistická. Nebyl jsme tolik připraven a proto moje postava byla taková podprůměrná, ale myslím, že její některé hlášky se povedly: „Ehm, pane kapitáne. Archa úmluvy, nebyla postavena tím židem. Takovým tím, co zachránil všechna zvířata při potopě?“

Hra byla čím dál tím napínavější, závěr byl opravdu fantastický, atmosférický a krutý. Myslím, že se objeví nějaká recenze a tak nastíním vše jen ve zkratce.

Naším úkolem bylo dostat se na tajnou základnu divize SS Totenkopf. To se nám po pořádném přemýšlení povedlo. Dalším úkolem bylo jisté pátrání, informace a tak podobně. Já jsme hrál hloupějšího vojáčka s poněkud vymytým mozkem německou propagandou. Moje oblíbená slova byla: Němec, Německo, Německý…Bart měl postavu amerického mladíka, který vyrazil do Evropy za cestováním. Dostal nabídku vydělat nějaké ty marky a chytl se jí. To byla chyba. Goran hrál sudetského němce, dřevorubce a geomanta. Zajímavá až mystická postava. Podobně na tom byl Pieta. Jeho postava byl automobilový závodník a řidič snad všeho, na co si vzpomenete. Jako poslední byl Ebon. Agent Thule a stejně tak britský špion. Svým způsobem hra z velké části stála na něm.

Dostali jsme se na základnu, vše šlo až moc jednoduše. Ani nevím jak se to semlelo a už jsme byli v bunkru plném esesmanů. Zrovna startovala raketa, která měla odvézt jeden důležitý předmět pryč (hra byla dosti hororová, ale nerad bych kazil překvapení pro budoucí hráče). Pietova postava mi sebrala dva ze tří granátů a vyrazila z krytu. Jejím cílem bylo zabít velitele základny, který byl prazvláštní, až démonickou osobou. Přežil oheň tryskající z rakety a přežil i výbuch dvou granátů. To bylo dosti děsivé, dokonce natolik, že když se v bunkru strhla hádka o to, co se děje už jsme natahoval pušku a chtěl začít střílet…

Potom se vše malinko uklidnilo. Dostali jsme se z dosti záhadných problémů (pro moji postavu až nepochopitelných). Útěk se nám dařil. Až do té doby, než jsme zjistili, že naše letadla byla nalezena a jsou obklíčena. Tehdy to začalo být opravdu drsné. Americký synek si nasadil svůj kovbojský klobouk a vytáhl revolver po dědečkovi. Tím urazil moji německou hrdost a já jsem mu řekl: „Sundej si ten klobouk, nebo tě nějaký Němec zastřelí.“ Významně jsem se díval na svoji pušku. On se jen usmíval a stále čekal. Ebon to vyřešil geniálně. Jelikož měl samopal s tlumičem anglické výroby…

Postavil se za synka z Ameriky, natáhl a zezadu z něho udělal řešeto. My ostatní jsme jen valili oči (a Bart také). Načež mě bylo oznámeno ať zatnu zuby. Pár kulek do mé nohy a stal se ze mě kripl (fyzicky). Britskou zbraň dostal do ruky američan a Ebon v uniformě SS vyvolal poplach.

U letadel zůstali jen dva strážní, ostatní začali hledat úderný oddíl Američanů. Jak se dostat k letadlům s kriplem, vědcem a agentem? Zavolal jsem na jednoho ze strážných, vsadil jsem na vojenskou solidaritu a poprosil jej o cigaretku. Nabízel mi z krabičky. Když jsem si vytáhl cigárko, Ebon ho zezadu střelil do hlavy. Krabičku jsem stihl sebrat celou.

Druhý strážný už byl opatrnější a začal střílet. Ebon chybtil dvě kulky do zadnice a dřevorubec ze Sudet nás pro jednou zachránil, náhodným výstřelem, který byl úspěšný. Potom zbývalo nastartovat letadlo a uletět. Dařilo se nám, do té doby, než pilot (Ebon) schytal dávku z kulometu střílejícího na letadlo a sesul se k zemi. Řízení letadla se ujal Goran a jeho postava, která v letadle seděla podruhé v životě. Když se snažil udržet letadlo ve vzduchu, vypnul motor a my jsme šli dolů…

Přežili jsme, probrali jsme se v nemocnici a bylo nám hej…skoro. Hra byla výborná, plná skvělých zážitků a Jersonův systém se ukázal jako povedený. Hra podle něho ubíhala fakt pěkně. Myslím, že nejsem jediný, kdo si tuto hru královsky užil.

Dějství páté: Sobota pokračuje ve věži bláznů

Z éry páně Hitlera jsme se přesunuli během chvíle přímo do Věže bláznů v Narenturmu. Toto místo sloužilo jako internace pro nepohodlné a nebo bláznivé osoby. Oproti Německu jsem si vybral postavu obyčejného, bohabojného měšťana, který měl jednu zvláštnost – jako všichni ve věži bláznů. Tomuto ubohému muži se v nejméně vhodnou chvíli objevil dvojník a provedl mu něco nehezkého. Navíc, Pegrunder sám o sobě byl zbabělec. To nabízelo přesně tu postavu, na kterou jsem měl chuť.

Hru vedl Goran. Spoluhráčem se mi stal Bazi a jeho tvrdý druid se schopností měnit se v pardála. Také blázen, viděl ducha a mluvil s ním. Dalším bláznem byl Invictus a jeho šotek. Kdo neznáte svět Erinel, vězte, že šotci jsou zvědavá, vlezlá a kradačská stvoření. Proto tento jeden skončil zde.

Dobrodružství bylo značně legrační. Hodně jsme se u něho nasmáli (neměl bych prozrazovat tolik podrobností, Goran jej má v plánu ještě použít). Nicméně, situace, kdy si šotek navlékl lidské roucho modré barvy, do nosu strčil minci a nasadil si ponožky místo rukavic může snad být prozrazena.

Vše skončilo dobře a našim bláznivým postavám se podařilo uprchnout. Blázinec zůstal za námi a spánek se rýsoval dosti jasně přede mnou. V té době skončily i další hry – Shadows a Little Fears. Celá místnost byla plná lidí, všichni byli čerství a plni energie. Nevím jak to dokázali, já měl problém vylézt do patra a uložit se. Způsobeno to bylo tím, že jsem nevybaloval nic z tašky, ale rovnou ji vysypal na jednu hromadu. A jako naschvál zrovna na místo, kde jsem spal…

Dějství šesté: Neděle, Poslední hra:-(

Na svoji nedělní hru jsem zaspal. Zachránil mě zásah shůry – čas. V neděli se vracel čas o hodinu zpět. Čili jsem se své poslední slezinové hry mohl zúčastnit. Jelikož jsem na Slezině hrál vojáka, zbabělce chtěl jsem něco jiného a to jsem našel. Mojí poslední postavou se stala zklamaná esence klidu a míru. Kun, hledač smyslu života, cti a pravdy. Stařec, který celý život hledal vyšší pravdu. A nalezl ji. Zjistil totiž, že žádná vyšší pravda neexistuje. Jeho svět se zhroutil. když si uvědomil, že celý život zahodil dostal deprese…

Hra byla super, hlavně díky používání Fate pointů. Já jsem je vždy utratil jako první, jakmile se mi to hodilo, pozměnil jsem nějaký detail. Jednou byla prodavačka opilá, jindy se stalo něco jiného, pokud možno vtipného. Ani zde nebudu rozepisovat podrobnosti, které se dají najít na RPG Fóru.

Jak se blížila hodina našeho odjezdu, byl jsem stále nervóznější. Pronásledovaly nás nestvůry, konec hry byl v nedohlednu a auto čekalo. Ano, čekalo nás auto do Kaplic. Jelikož bychom se jinak domů dostali až někdy nad ránem. Poprosil jsem Ebona, zda by nás nehodil do Kaplic, nebyl proti.

Rád bych mu ještě jednou poděkoval za nezištný odvoz do Kaplic na autobus. Díky němu jsme se do Plzně dostali v devět večer a ne déle…

Závěrem: O Slezině

Jednalo se o první ročník Sleziny. Ten se povedl. Podle reakcí na Fóru byli všichni spokojeni a hned se začalo diskutovat o Slezině další. Na tu se již těším a pokud se tam dostanu, i vy ostatní se těšte, protože RomiKova družina přijede ve větším než malém počtu!!!:-)

Ještě bych rád podotkl jednu věc, během našich pátečních sezení máme několik tradic: na hru si objednáváme pizzu a po hraní si dáme pivko v Saloonu. Pizza byla až v neděli v Kaplicích, kde jsme si dali pořádný oběd. A Saloon? Ten také byl, jelikož srub ve kterém se hrálo a spalo nesl označení…Saloon.

Zpět na seznam článků