RomiKova družina

Ohodnoťe článek

Poznámka k článku

My life with Master

12. listopad 2008; 14:00 by RomiK

O co jde?

Nevíte? To je ovšem škoda, velká škoda. Já vás nebudu zdržovat planými řečmi a rovnou vás odkáži na výbornou recenzi napsanou samotným Pánem Markusem. Z té krásně pochopíte celou hru. Já se zaměřím spíše na to, jak probíhala nejspíše první historická hra My Life with Master v Plzni (nenašel jsem nikoho jiného, kdo by hru v Plzni odehrál nebo znal).

Markusova recenze

A zrodil se Pán…

Několik slov znamená určení osudu pro jednu malou vesničku a její nebohé obyvatele. Avšak nejen pro ně. Stvoření pána znamená i určení osudu několika ubožáků, vnitřně rozervaných stvůr – pánových služebníků. Ošklivých jako noc, zlých jako den. Milujících pána jako svého zachránce a toužících po lásce, pro spásu své duše…

Hra byla krásně naplánovaná v počtu 4 + 1. Bohužel pro nějaké komplikace jsme se sešli jen v počtu 3 + 1. Ale nám to nevadilo. Pravdou je, že Během hry jeden z hráčů zjistil, že tenhle styl hraní mu nevyhovuje a raději hru zabalil. Ale k tomu se dostaneme.

Sešli jsme se ve složení RomiK, Viking, Naoki a Kin. Pozdě, ale přece dorazil i Kafe a tak se stal jen divákem řádění zrůdného pána.

Tvorba Pána začala, jak je zvykem diskuzí. Mé, jelikož já jsem byl vyvolen stát se Jím - Pánem, požadavky na hráče byly jednoduché…

„Prosím vás, je to první hra a tak bych nerad hrál Pána s aspektem zvíře a něco přespříliš brutálního. Rád bych si osahal mechaniku a styl hry.“

S tím neměl nikdo problém a zrodil se Pán Petéfy. Člověk, vnitřně toužící po uznání světové parukářské společnosti. Ten se těšil, jak stvoří dokonalou paruku a stane se známý po celém světě. To nezní nijak hrozně, že? Ovšem, otázka je, kde bral materiál na své paruky…vzorky vlasů kradl lidem. Vrcholným dílem měla být paruka stažená i s kůží a mytá mýdlem z nejjemnějšího lidského tuku. Proto Pán sbíral vzorky vlasů a sem tam i lidí na mýdlo.

Nahoře, na kopci…

Pán byl v podstatě hotov. Jeho silná osobnost byla připravena vládnout okolí, vesničanům i zotročeným služebníkům. Teď přišel čas na přípravu pánova sídla. Jelikož dominantní člověk potřebuje cítit svoji dominaci, usadil se Pán již dávno na kopci nad vesnicí. Tam si vystavěl svoji přepychovou vilku – na troskách starého hradu a hlavně podzemí, kde měl své laboratoře.

Nemyslete si, že On byl tak zlý. Jako mnoho věcí (převážně paruk) miloval i krásu a vše hezké – proto měl okolo své vily zahrady, upravené stromy, záhony s růžemi a mnoho dalšího. Vše lahodilo lidskému oku. Vše okolo pána vlastně lahodilo lidskému oku…až na jeho zrůdné služebníky.

S rozervaným srdcem…

Musíme se podívat na to, jací byli pánovi ohavní služebníci. Oni jsou pohonem a kořením celé hry. Pán je jen takový důležitý loutkař v pozadí. Pán všechno vidí a všechno ví, ale nic nedělá. Na to má své pokroucené zmetky. Takže, vydejme se do hlubin chorých duší, mozků i srdcí a podívejme se na trošku ohavnosti…

Maxmilián „Slizoun“ (Kin)

Pán, milovník krásných vlasů se kdysi dávno ujal tohoto člověka, s dlouhými černými vlasy…mastnými tak, že získal ve vesnici přezdívku Slizoun. Max je notorický lhář (Obelže každého, pokud to není blonďatá dívka). A jelikož jeho celá tělesná konstituce byla jaksi…pokroucená, nikdo si ho ve vesnici nevážil a všichni z něho měli jen a pouze legraci. A tak se stalo, že Max lidi nenáviděl. Nenáviděl je všechny…kromě jedné blonďaté dívky a jistého malého chlapce. Sám nevěděl proč, ale v jeho srdci k těmto dvěma zahořel zvláštní cit, který normální lidé označují jako lásku.

Nicolas (Naoki)

Postava, která se do hry nehodila. Proč? Protože hráči nesedl žánr a zaměření hry (Naoki není tak chorý jako my ostatní). Ale přesto, snaha od Naokiho byla. Vznikla postava, která musela na svých očích neustále nosit tmavé brýle. Její velkou výhodou i nevýhodou bylo, že viděla všechny špatné skutky všech lidí. Tato postava hru nedokončila. Proto se o ní nemusím tolik rozepisovat. Byla zajímavá, ale gotický horor není Naokiho šálek čaje.

Jáchym „Vřed“ (Viking)

Posledním služebníkem se stal muž s obličejem neštovicemi zničeným tak, že se na něj lidé báli jen podívat. A co více, jeho ruce byly necitlivé a on s nimi ničil vše…jen když stříhal měl v rukách cit. Nebyl příliš zlý, ale společnost ho vyřadila a pán se ho ujal. A on, jako pes, mu svoji oddanost projevoval až do samého konce.

Avšak, i tento vředy zošklivený mladík měl ve vesnici několik lidí, ke kterým cítil jistou „náklonnost“. Byla to Erika, krásná vesnická černovláska a Tobiáš, vesnický holič. Jáchym se jim oběma snažil pomáhat seč mohl, ale ne vždy se jeho snahy staly úspěšné.

O služebnících by se toho dalo napsat mnohem více, počkejte si na další hry. Tato byla naší první a tak jsme trošku rozpačitě zažívaly herní mechaniky. Nu, podívejme se na samý příběh, jak se odvíjel. Popíši to v trošku lineárním pořádku (i když během hry to bylo jinak). Proto si vyhrazuji právo vše upravit aby to sedlo do zápisu, ale slibuji, že úpravy budou minimální. A samozřejmě, popíši jen několik zajímavých scén. Mohl bych jich popsat více, ale poznámky z této první hry nebyly tak podrobné abych to zvládl.

Život je zlý…

Slunko zapadá, posledními paprsky ozařuje malinkou vesničku a nad ní hrůzně se tyčící vilu. Každý, kdo jde mezi domky se vystrašeně dívá směrem k vile. Honosný dům má velmi špatnou pověst, žije tam místní mecenáš, nepříliš špatný člověk…ale jeho služebníci, těch se bojí každý v okolí. Proč takový člověk, takový gentleman, jakým pan Petéfy je zaměstnává takové ohyzdné a zlé stvůry?

Skupinka dětí, hrajících si s malým psíkem si ani neuvědomila, že je někdo pozoruje z okna vily. Postarší, prošedivělý pán ve fraku se na děti díval z okna. Ony ho nezajímaly, ale jejich pes…ten byl tak veselý, krásný a…plný života. Stál u okna a díval se. Zaslechl kroky a všiml si svého ohyzdného služebníka Maxe.

„Maxmiliáne, pojďte sem prosím.“ Slova zazněla více jako příkaz než prosba.
„Přejete si můj pane?“ Skrček se skoro připlazil. Promluvil medovým hlasem, který zabíral na všechny…kromě pána.
„Ano. Podívej se po mém sídle. Něco mi tu schází. Víš co?“
„Ano pane. Ano, cokoliv pro vás udělám. Ano pane, přikazujte.“
„Nic jsem ti nepřikázal! Ptal jsem se tě, co myslíš, že mi tady chybí!!!“ Pravil pán důrazně. Červ plazící se po zemi začal polykat prach. A pak plačtivě pravil
„Pane, vám přeci nemůže nic chybět. Máte zde všechno co je potřeba.“
„Nemám. Nemám milý Maxmiliáne. Ale ty se postaráš abych měl.“
„Ano pane. Cokoliv pro vás. Cokoliv. Povídejte, přikazujte. Maxmilián vykoná.“
„Vidíš tu skupinku dětí? Chci jejich psa.“
A tak se Slizoun musel vypravit mezi lidi. Mezi ty, které nenáviděl neboť jimi byl pohrdán.

„Jáchyme. Pojď sem.“ Zavolal pán na svého ošklivého služebníka. Ten přiťapkal jako hodný pejsek. S otázkou v očích se zadíval na svého pána.
„Jáchyme, včerejší pokus se nám nepovedl. Popletl jsi ingredience.“
„Já?“
„Ano ty. A neopovažuj se mi odporovat nebo tě vyženu.“
„Ano pane, nezlobte se pane.“
„Ale teď můžeš svoji chybu napravit. Přines mi co nejlepší vzorek černých vlasů.“
„Už běžím pane.“
A tak i Jáchym byl nucen vetřít se mezi lidi.

Max se plížil z vily ven, rozhodl se ukrást psa dětem hned večer. Když se přiblížil ke skupince veselých a nic netušících dětí narovnal se a nechal se spatřit. Děti okamžitě ucouvli, vyděšené jak kuřata bez kvočny. Maxmilián je chlácholil a blížil se k nim. Psík se ukryl za jedno z dětí. Slizoun z kapsy vytáhl kousek masa a přilákal psa k sobě. Ten přišel. V tu chvíli ho Max chytil a za vyděšeného křiku dětí se dal na útěk.

Jáchym to měl jednodušší. Vypravil se za Tobiášem do místního holičství. Ten měl plné ruce práce a na podlaze ležela spousta vlasů.
„Ahoj Tobiáši“ Pravil Jáchym jakmile vstoupil
„Hmmmm, dobrej.“ Zavrčel holič odpověď
„Víš, vidím jak máš plné ruce práce a tak jsem se přišel zeptat, jestli bych ti nemohl s něčím pomoci.“ Jáchym začal úslužně zametat vlasy.
„Holič chtěl nejprve protestovat, ale potom si to rozmyslel a nechal poďobance, ať mu uklidí v holičství. Toho, že si Jáchym několik pramenů černých vlasů strčil do kapes si nevšiml. Jáchym se spokojeně vydal na cestu k zámku. To, že někoho podvedl mu náladu nemohlo zkazit, pán bude mít jistě radost a to bylo hlavní.

„Pane, pane, tady vám nesu toho psíka, jak jste chtěl.“ Pravil ještě zadýchaný Maxmilián. Musel se jít okamžitě pochlubit pánovi. Pán se na něho podíval zachmuřeným pohledem. Přišel blíže, prohlédl si psa a pleskl jej přes čumák. Stejný políček udeřil i svému sluhovi. Náladu mu to moc nezlepšilo.
„Hoď toho čokla do rohu.“
Pes s bolestivým zakňučením přistál v rohu místnosti. Žuchnutí upoutalo pánovu pozornost. Ten se zadíval na psa, přišel blíže a pohladil jej. Tak krásná a jemná srst. To by byl dobrý materiál na paruku…
„Maxmiliáne. Dávej dobrý pozor, co uděláš. Vezmi tohle psisko a odnes to do sklepa. Tam to vykuchej a připrav mi jeho srst. Něco mě napadlo.“
„Pane, opravdu to musím…“
„Ano. A nesnaž se mi odporovat.“ Pravil pán důrazně a svůj rozkaz podpořil další fackou.

Troška reality…

Hra ubíhala poměrně svižným tempem. Při dvou hráčích se scény střídali rychle a strhující finále se blížilo. Došlo i k několika vraždám a dokonce i jednomu projevu hrůzy. Nad vesničkou se počínala stahovat mračna. A byla opravdu temná. Příjezd vyslance z parukářské světové společnosti, Ištvána Kardose, se blížil. Pán začínal být nervózní a jeho služebníci stále násilnější. Dokonce se jednou služebníci poprali i mezi sebou. Pán, jak byl nervózní začal jednotlivé služebníky vysílat proti známostem ostatních...

Zpět do zlého života…

Jáchym se rozhlédl po pokoji. Nikde nikdo nebyl. Tedy, skoro nikdo. V posteli spala blonďatá dívka. Ted´se tomu Slizounovi pomstí. Všichni přece vědí, že se mu líbí Rosa, zahradnice. A nebo Dora? Hmmm, to je jedno. Je tma a ve tmě si toho moc nepamatuje.

Vytasil svoji dýku a potichu se připlížil až k posteli. Vše vycházelo jak mělo. Ucpal děvčeti pusu, počkal až se probere a pak do ní vrazil nůž. Ne jednou, ale mnohokrát. Když byla mrtvá, uřízl jí hlavu a vypravil se za pánem.

Jaké bylo ráno jeho zděšení, když zjistil, že se spletl a zabil dceru svého přítele Tobiáše místo milé Maxmiliána?

Maxmilián věděl, že Rosa je v ohrožení, že ten proradný Jáchym se jí snaží ublížit, ale to co po něm chtěl pán teď…Jak mohl zabít Jonatána? Malého chlapce z vesnice, kterého si oblíbil pro jeho postavení? Pro to, jak byl ostatními neoblíben?
Proč po něm pán chtěl zrovna tohle? Zadíval se do Jeho očí a viděl v nich krutost, zlo…
„Ne pane, tohle neudělám!“
„Uděláš to ty zmetku! Uděláš, uděláš a uděláš!“ Rozzuřený pán dupal nohou.
„Uděláš to a budeš si moci nechat všechny tři paruky, které jsi mi ukradl.“
Slizoun se usmál. Tři paruky? Pánovi nejlepší? Však v pánových očích spatřil lež a úskok.
„Ne pane, neudělám to. Ten malý chlapec se nestane mýdlem.“

Velké finále

Hra se pomalu chýlila do svého závěru. Maxmilián úspěšně odporoval svému pánovi a mohl se do něho pustit. A on to udělal. Pána umlátil jednou z plastických hlav na paruky. Jen co ho umlátil, odtáhl jeho tělo do sklepení a tam jej rozřezal. Pán zemřel, ale co jeho služebníci? Jak dopadli ti?

Maxmilián, poté co zavraždil pána se zhroutil a zhnusen sám sebou vztáhl ruku i na sebe. Umíral spokojenější – již nikomu neublíží. Snad Rosa pochopí, že chtěl žít jen pro ní…a bez ní a pána že žít nedokáže…

Jáchym, podařilo se mu prchnout a začlenit se do společnosti. Ujal se ho holič Tobiáš. Ztratil dceru a získal syna. V holičství šikovného. Odkaz pána je však trvalý a tak Jáchym, když viděl, jak se Tobiáš neustále trápí nad ztrátou své dcery jednoho dne použil břitvu a rozťal svá zápěstí. Po sobě zanechal jen dopis, ve kterém se přiznával k vraždě Tobiášovi dcery i k mnoha dalším ukrutnostem. Všem se omlouval, ale s břemenem služby pánovi nemohl a ani nechtěl více žít…

Skončili jsme…

Myslím, že hra se celkem vydařila. Hráčů bylo méně, než je minimální doporučený počet a proto hra nabrala tempo a byla rychlá. Ona byla rychlá i proto, že to byla naše první hra v tomto systému. Nicméně, za sebe mohu říct, že byla natolik povedená, že další hra a další (obsáhlejší) zápis na sebe nenechají dlouho čekat. Těšte se na našeho dalšího pána a jeho hrozivé služebníky.

Zpět na seznam článků