RomiKova družina

Ohodnotit článek

Poznámka k článku

D-Ton v Plzni

by D-Ton

Jak bych asi tak začal… Inu, přijel jsem do Plzně. Nebylo to ve čtvrtek, jak jsme původně plánovali, ale v pátek. Ale koneckonců, den jako den. S tím přijel to nakonec taky nebylo až tak jisté, protože autobus místo v deset přijel ve dvanáct,jako by se nechumelilo (svítilo sluníčko). Hned jsem byl uvítám delegací ve složení (uvádím přezdívky či jméno, pod kterými mi byl kdo představen, po nějakých detailnějších informacích jsem se nesháněl) RomiK, Morrack, Marek a Ríša. První dva jmenované jsem už znal z dřívějška, o Markovi jsem se dozvěděl, že je RomiKův brácha a Ríša že je taky brácha, ale nevlastní.

Herní sezení začínalo každý den ve čtyři hodiny a končilo někdy kolem desáté. Mé pokusy vychovat z plzeňáků fanoušky Firefly nedošly velké odezvy a tak jsme si krátili čas sledováním osvědčeného Červeného trpaslíka. Víceméně na čas dorazili Jula a Honza. Po vzájemném představování se mohlo začít hrát. Moje postava se přidala k družince se zadáním úkolu, ve kterém šlo o nalezení ztraceného šlechtického synka. Protože se tohle (a nejspíš i všechna ostatní dobrodružství) objeví na RomiKových stránkách v kronice tak nebudu vyzrazovat moc detailů, snad jen že Klacek poprvé zasáhl a zošklivil Bramboru.:-)

V sobotu v dopoledních hodinách jsme vyrazili na slibovanou obchůzku Plzně, včetně návštěvy katakomb. V nich vyšla na povrch jedna Romanova fóbie, o které jsem dosud neměl ani ponětí (Pozn RomiKa – nešlapu na kanály a tady se jim nedalo vyhnout. To mi vadilo, zvláště když pode mnou bylo několik metrů místa a studená voda…). Na muzeum sice nakonec nedošlo, ale i tak si myslím, že jsem viděl z historického centra Plzně dost. Odpoledne jsme vyrazili na nákupy potravin, při kterých jsem z Hlavního města piva viděl další část. Mezery si doplním při další návštěvě.:-)

Večer se hrálo dobrodružství přímo navazující na to předešlé. Oproti včerejšku s námi hrál navíc Kafe, Marek a Ríša.. Bylo trochu víc akčněji pojaté a všichni jsme jen dělali kulisu Kafeho zloději Luisovi, který se plížil do nepřátelského tábora poté, co byl nápad s přímým útokem zamítnut. Příjemně mne překvapilo, že PJ kvalitně ukazuje společenské rozdíly mezi postavami v rozdílném zacházení Cizích postav. Také jsem zjistil, že trolla mlácením do ruky nezabiju.

V neděli … sakra, já nevím co psát.:-( No, prostě jsme nějak vegetili až do večera, kdy se zase začalo hrát. RomiK, nespokojený s velmi jednoduchou mapou ze včerejška se rozhodl, že na přípravu nějaké lepší bude potřeboval alespoň dva dny. A tak jsem se role PJ pro tento den zhostil sám. Během dopoledne jsem svoje dobrodružství hodil na papír. Zajímavé bylo, že jsme zase hráli v jiném složení. Tentokrát hrál RomiK, Kafe (tentokrát se díky bohu zmocnil své druhé postavy - Matea), Ríša, Honza, Jula a Marek (ten v průběhu hraní usnul) v průběhu hry dorazil i Kafe mladší, který se hned připojil. Při večerním hraní jsem začal oceňovat výhody zástěny, která mi scházela. Nebyl jsem si moc jistý co si můžu s družinou dovolit a tak jsem dobrodružství umístil do vesničky, kam dorazili na cestě do své tvrze.

Ztráceli se tam lidé, a tak byli hospodským požádáni, jestli by je nezkusili najít. No, nakonec se ztratil i Mateo. Po skončení hry jsme se ještě s RomiKem a Julou odebrali na krátký pokec do blízké hospůdky, ve kterém jsme se dostali od Spáru zlatého draka až k Bulánkům.

Pondělní dobrodružství bylo nakonec jen stažené z netu a upravené. Přesto jsme se u něj královsky bavili. Začínali jsme sice v původní sestavě, ale nakonec jsme se z různých důvodů redukovali. Do konce kromě mě vydržel i Kafe, Malý Kafe, Ríša a Jula (a samozřejmě já).

Naplánované velké finále s mojí postavou se celkem vydařilo a podařilo se mi nádherně vypsychovat i ostatní postavy, že se málem pobily navzájem. Tolik udělených bodů jsem ještě neviděl. Kafe se asi minutu těšil z rekordního počtu udělených bodů (dostal jich 12), než ho o něj připravil Jula s 13 body. Večer jsme zakončili podívanou na Sedm samurajů.

No a v úterý jsem se už vážně musel odebrat domů. A stejně jako na začátku jsem málem neodjel. Batoh jsem měl sbalený tak polovičatě, že jsme se museli dvakrát vracet. Autobus však neujel, dokonce i nástupiště jsem dokázal najít a zpoždění se nekonalo. Rozhodně si musím svou návštěvu v Plzni někdy zopakovat, náš herní maratón se mi totiž (a snad i ostatním) moc líbil.

Zpět na seznam článků